29.12.16

Dobře. Pojedu.

Na začátku to byl prostě jenom nápad, možnost. Jasně, mohla bych. Možná by to šlo. Nejspíš by se to nějak dalo udělat.
Mezi momenty, kdy uvažujete o objednání jízdenky a kdy skutečně objednáváte jízdenku, je strašně tenká a strašně důležitá hranice. Bez té bychom se nikdy u ničeho nikam nedostali.
Když se rozhodnete, stačí už jenom jet.


O čem dnes vlastně budu psát? Budu psát o několikadenním výletu do Nizozemska, který jsem podnikla v rámci návštěvy své drahé polovičky.
Moc bych chtěla cestovat, připadá mi to jako skvělá možnost utracení peněz, myslím, že se takhle promění na něco, co se skutečně dá nazvat žitím a poznáváním, ať už okolí či sebe sama popř. lidí, co vám dělají společnost.



10.12.16

Sto a více věží

mosty, Náplavka, lidi, hluk, Vltava, památky, historie, dějiny, politika, domy, víc domů, ozdoby, moderna, příroda, Stromovka, Divoká Šárka, klid, ticho, metro, spěch, hlasy, ozvěny, studenti, Strahov, rozhled, množství, objem, architektura, sebevědomí, osobnosti, centrum, smog, tramvaje, vysoké školy, přestupní stanice, nový život, změna, pohyb, rychlost, překvapení, možnosti, noc, akce, události, divadla, kultura, herci, hudba, koncerty, plakáty, reklamy, finance, drahota, malé byty, koleje, studium, sport, napětí, známosti, vracení, odjíždění 

26.11.16

Dojmy

Pozoruju lidi okolo mě. Kolem zastávky, kde právě sedím, se děje nespočet životů, zatímco já jsem se pro tuto chvíli rozhodla jenom pozorovat, sledovat růst jiných. Všichni z těch lidí okolo mě jsou si podobní. A kdyby tu teď místo mě seděl někdo jiný, řekl by, že i já jsem podobná. Každý z těch lidí, co teď vidím, dělá něco trochu jiného. Někteří sedí v autě a řídí, někteří se na sedadle spolujezdce snaží předstírat, že ví, o čem se hovoří. Někteří za něčím spěchají, přebíhají přechod, auto s troubením zastavuje. Někteří široce gestikulují, dohadují se. Každý nějak a nad něčím přemýšlí, každý nějak žije, každý nějak dejchá, každý nějak je. Žijou mělce nebo zhluboka? Dýchají mělce nebo zhluboka?

Jak dejchám já?

---

Až se mi bude chtít, opustím tuhle lavičku, půjdu dál žít svůj život a zcela jistě budu někým pozorována. Zajímalo by mě, kolik potkávám lidí, se kterými se pozorujeme navzájem.

Zvednu se a půjdu dejchat zase někam jinam, mělce nebo zhluboka, nádech, výdech, než to všechno skončí, utichne, než se přesype všechen písek.
Ztratím se v davu, splynu se šumem, zaniknu jako vlna v moři a budu zanikat tak dlouho, až jednou zaniknu úplně.

Někdy mě děsí, jak moc jsme si všichni podobný. 


20.11.16

5.9.2016

Bylo na co koukat.

---

Z apatické letargie mě vyrušilo, jak se vlak neklidně zatřásl. Otevřela jsem ještě rozespalé oči a podívala se z okna, zrovna jsme projížděli přes most přes zatopený lom blízko našeho města. Byla to vskutku zvláštní podívaná. Voda se trhala v podélných pruzích a vytvářela strie s ostrými liniemi, hladina byla potrhaná jako listy papíru s nepovedenou myšlenkou, která se nikdy neměla stát, která nikdy neměla přijít, která měla zůstat tam, odkud přišla.

Nebe se nad vodou rozestupovalo a vydávalo přímo smrtonosnou záři, mraky byly stejně potrhané jako voda, ale ještě o něco smutněji a vážněji, tím spíš, jak z nich vystupovalo oslepující světlo.

Slunce se zvolna propadalo do hlubin, připadalo mi, že bude klesat a klesat, až se ve vodě úplně utopí, až vychladne a nezbyde z něj nic. Všichni umřeme a nic nezůstane živé, všechno živé bude mrtvé a jen to, co bude mrtvé, bude skutečné. Způsobila bych zkázu světa, kdybych sundala Slunce z nebe jako připínáček z nástěnky a přišpendlila ho jinam, kdybych ho schovala pod hladinu jako seznam úkolů odložený na zítra, tak často schovávám seznamy úkolů, tak často je odkládám, tak často zabíjím další miniaturní vesmír.

---

Vzpomněla jsem si na tu chvíli později odpoledne, když jsem kráčela ulicí a cítila bolavé nic, hudba mi ve sluchátkách řezala do bubínků jako právě nabroušený řeznický sekáček, jako když motorová pila řeže do stromu, jako když je mamka naštvaná a krájí chleba. Přidala jsem hlasitost, zoufale jsem chtěla něco cítit.

Na chodníku přede mnou stály dvě děti a pouštěly papírové vlaštovky. Nevšimly si mě, když jsem kolem prošla. Nevnímaly mě, byly příliš pohroužené do svých dětských a snad i dětinských her, tolik jsem jim je záviděla. Prošla jsem kolem a usmála se, ani toho si nevšimly. Dál si hrály ve svém vlastním vesmíru, vítr nadnášel vlaštovky, zdvihal je a zase shazoval na zem a děti měly radosti jak ze vzletů tak z pádů, jak z dobrého tak ze zlého, měly čistou radost, že jsou.

---

Co když už jsem někdy zničila vesmír, ve kterém se děti radují?

---

Každý den je na co koukat.

16.11.16

Jak jsem měla okno

Podzim mám ráda. Líbí se mi ta zamračená rána, neprostupné mlhy, skrz které se nedostane niž než pár paprsků slunce. I ty vlezlé dešťové kapky, které mi vždycky ráno smáčí umyté vlasy. Tu vůni listů. Brzké stmívání. Všechno to mám ráda. Ze všech ročních období vlastně nejraději.

Byl to naprosto běžný školní den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo stát cokoliv zajímavého nebo nevšedního, přesto se stalo, to jsem ale ještě nic netušila, když jsem si připravovala věci na hodinu angličtiny a poklidně se rozhlížela po třídě. Hodina začala. Zvonění. Stále nic zvláštního. Asi v půlce hodiny jsem ale od sešitu vzhlédla k oknu a užasla. 
Strnula jsem v půlce anglické věty a inkoust z propisky se v dlouhé šmouze roztáhl po papíře. To, co jsem viděla venku, ale stálo za to.
Za okny se rozprostírá naprosto dokonalý přírodní výjev. Celý kraj halí mlha hustá jako smetana a stejně neprostupná jako tma. Veškeré stromy, větévky stromů, zbytky listů na větévkách, vše je obaleno hustou mlhou. 
Ani nemusím stát venku, abych v nose cítila štiplavý mráz, jsem jako ve snu, jako bych stála na trávníku dole pod okny, i když jsem o několik pater výš. Mžourám do vycházejícího slunce, které v tenkých provázcích proniká mlhou. Všechny ty provázky toužím smotat a zauzlovat, schovat na horší časy, až nastane chvíle vánic a sněhového městského bláta.
Na skleněných okenních tabulkách mlha kondenzuje do drobných kapiček, které pomalu stékají, přibližují se jedna k druhé, pojí se a rozpojují, jako lidé, jako všechny životy a všechny osudy. V tom najednou vidím něco hrozně symbolického, větve stromů mi připadají jako nervy, kapky na okně jako karty osudu. V dálce se v mlze ztrácí káně. Přivírám oči a zhluboka se nadechuji …

So, what was the best thing you've experienced today, Klara? Klara?“

Nadechla jsem se k odpovědi, ale najednou mi slova přišla podivně lidsky nízká a bezvýznamná. Usmála jsem se a vyhlédla z okna. A celá třída se mnou.





10.11.16

Vysvětluju

Dneska to tady chci vysvětlit. Chci Vám podat zprávu, dát Vám vědět, proč se tu tak dlouho nic velkého neděje, chci to objasnit jak Vám, tak i možná trochu sobě, protože myšlenky často dostávají určitý tvar, až když přeskočí z nápadu ve skutečná slova.

Jsem trochu ztracená, abych pravdu řekla. Ne že bych se na spořádaný chod blogu musela cítit vyloženě nalezeně a uklizeně, myslím to spíš tak, že se snažím si najít tu cestu, po které se mám dát, abych byla s tím, co tady píšu a publikuju, spoko. A taky -jená.

Jak už jsem sem napsala hodněkrát v minulosti, blog píšu pro svojí radost. Činí mi potěšení vidět, jak pod mými prsty přibývají řádky textu, které třeba, když je dopíšu, budou i možná dávat trochu smysl a bylo nebylo, přišel den, kdy mě napadlo se o tohle dělit. Je super pocit, když se mi povede nějaká fotka, ze které bych se dřív těšila jen já, zatímco teď se z té samé fotky může těšit i několik jiných lidí a to s tím bonusem, že je nemusím ani všechny znát.

Někdo si může můj blog pamatovat na základě jediné hezké fotky, která ho zaujala, spojí si mě s obrázkem, s jediným zmrazeným momentem. Možná ze mě mluví idealismus, ale opravdu si myslím, že to tak může být. Nemusí, ale může.

---

V některých věcech, co jsem tady psala a provozovala před rokem, už teď nevidím takový smysl. Už se mi nechce sem v jednom článku naházet dvě stovky fotek, protože si zkrátka nemyslím, že je to potřeba. Asi se taky měním nebo co, tak nějak se tomu teďka řiká. 
Proč by mi nemělo stačit deset fotek, pět fotek, jedna fotka?
Když budou výstižné, nebude víc třeba. Méně je někdy více a třeba zrovna toto mě podle mě donutí zapracovat na kvalitě svých fotek. A to já chci, chci se zlepšovat.

Podobně se články. Dříve jsem sem každý měsíc dávala shrnutí, které se mi ale postupem času psalo hůře a hůře a vždycky jsem ho jen odsouvala, protože jsem si až postupně začala uvědomovat, kolik toho o sobě na blog dávám, zda to není moc a zda to není příliš, zkrátka jsem se na psaní těchto článků už netěšila. A to je podle mě škoda.
Třeba se jejich éra ještě někdy navrátí, třeba budou vycházet nepravidelně. Upřímně, je hezké se za tím ohlédnout a někdy mi to chybí. Ale jak jsem se už stihla naučit - jsou věci, které nám mohou chybět, aniž bychom je chtěli zpět. 

---

Takže takhle to tedy se mnou teď je. Snažím se si proklestit cestu mezi všemi blogy o fitness, chia semínkách a kosmetice, mezi blogy čistě o knížkách, mezi blogy o lifestylu, mezi blogy, na kterých se nikdy nic nového neděje.

Hledám si cestu, která mi bude skutečně dávat smysl, takže se možná dočkám/te nějakých úplně náhodných a mimoběžných příspěvků oproti normálu, možná si vymyslím nějaké nové edice článku, nějaký nový normál, možná si ještě nějakou dobu nevymyslím nic. Třeba se tu bude dít něco velkého, nebo třeba přijdu na to, že se tu ani nic tak velkého vlastně dít nemusí, aby to pořád bylo krásné mít blog. Uvidím(e).

---

Neměla jsem v úmyslu se tímto článkem omlouvat. Jen vysvětluji. Dávám svým myšlenkám tvar pomocí slov a s koncem tohoto článku i mně samotné dává tenhle celý myšlenkový pochod trochu větší smysl než před hodinou.

---

Až vystrčím hlavu z hnízda a rozhlédnu se, můžu klidně spadnout dolů.
Anebo se můžu rozlétnout.



6.11.16

o míru

z písmenek slova

a ze slov věty

z vět celé armády

pluky a čety



za štíty jsou z lásky

schované růže

jednejme s láskou

dokud se může

12.10.16

Města


obsahuje fotky z Plzně, Chebu, Mariánských Lázní
podzim 2016











2.10.16

29.9.2016, 14:14

Vzešla jsem z války a hladu, abych mohla přinášet mír a blahobyt. Jsem složená z probdělých nocí a prospaných dnů, ze tmy a světla, z věčných kontrastů. Jsem romantická realistka, jsem strašlivě nerozumná a přitom zbytečně rozumná. Jsem něco, pro co není výraz. Nemám vlastní slovo, místo toho se ukrývám mezi protiklady, mezi opaky.


26.9.16

Nápad

Něco mi nad hlavou
škrábe a skřípe
proč padáš na hlavu
mi, malý byte
co to znamená?

Něco mi v hlavě
chrčí a rachtá
a no právě
ach ta
skrčená ramena.

Něco mi z hlavy
leje se, teče
potůček bublavý
na mozku křeče
voda zkalená.

Někdo mi v hlavu
dobývá se
otvírá bránu
tiše ptá se
co to znamená?

18.9.16

Doma


Dívám se na ztemnělý siluety svýho města, rozjímám. Bude podzim, je šero a mrholí, ideální podvečer na bloumání ulicema. Do uší mi hraje Wonderwall a ve vytrvalým dešti zní beznadějně, melodie tančí mezi kapkama deště, který neví, kudy kam se vydat, usidlují se mi ve vlasech jako drobná závaží a táhnou mě k zemi. Obtěžkaná nevyžádaným nákladem se dívám okolo.
Tady jsem doma. Město, v jehož ulicích jsem si hrávala, kde jsem objevovala dětská hřiště a houpačky, lavičky, trávu na sezení, hledala jsem svoje zázemí v širším zázemí mýho města. Mám to tu ráda. Tohle město je mý. Se všema svýma křivolakejma uličkama, který se kroutí podél vysokých domů se štíhlýma oknama, protáhlýma střechama a vikýřema, který koukaj směrem na náměstí jako zvědavé oči malých dětí, co už dávno měly spát. Klíží se jim víčka, ale nespí, nikdy nespaly. Nikdy spát nebudou.

Podzime

Podzime
čitelný v barvách
jsi v citech zmaten
smutný a šedivý
celý svět

v satén
co matem a leskem
se odráží, třpytí
zabil jsi všechno to
na loukách kvítí

mrholí
stále tě nejsme syti
pod parapletem
stojíme skryti
před vodou
aby nám nesmyla barvu
abychom navěky zůstali sví
jako ty, podzime
barevní.

Krása je v tobě
podzime, jistě
v tobě je
ve slově
v citu
a v místě

podzime
rozsmutni všechno
co žije
srdce všem pomalu
od dneška bije.

Srdce jsou studená
a mysl chřadne
ve vzduchu kapičky
tancují ladné
podzime

smrtí přispíváš světu
za noci
i za dne.

11.9.16

Melodie

Pokud vám v životě schází nějaké nové noty, fráze a melodie, možná bych vám tímto příspěvkem mohla pomoct.

Z "die Musik" přecházím na "Melodie" a uvidíme, jak to bude fungovat. Princip stejný, ale stejná já už zcela určitě ne.

Tento příspěvek bude celý o melodiích, které mi evokují léto a nedávno skončené prázdniny. Melodie, které jsem stihla tak nějak posbírat a shromáždit, které mě chytily za srdce.

Co se týče hudebních zážitků, věc, která mě ovlivnila asi nejvíc, byl Chodrock v Domažlicích (kde jsem viděla Tomia Okamuru). Tady jsem znovuobjevila MIG 21 a objevila kapelu Wohnout, která si ode mě určitě zaslouží více pozornosti. Nejbizarnější na Chodrocku byl Záviš. Jestli víte, o kom mluvím, pak se jistě usmíváte, jestli nevíte, tak si pana Záviše najděte. Otevře vám to nové obzory. Mně to otevřelo tolik nových obzorů, že něco takového nepotřebuju slyšet zase aspoň půl roku.

Pracuji na příspěvcích s fotkami z konce června až srpna, které se mi snad podaří dát dohromady v co nejbližší době. Udělalo by mi to radost, tak uvidíme. Budu se snažit, vážně.

---

Nejpříjemnější vzpomínkou spojenou s hudbou z těchto letních prázdnin je asi zpívání v autě, Shine on you crazy diamond pozdě v noci ("vypni to, nebo usnu"), seznámení s Morčaty na útěku a chvíle, kdy jsem ve velmi příjemné společnosti několika dalších lidí seděla na gauči a zhruba okolo druhé ranní hodiny jsme si pouštěli Wonderwall.
A nesmím opomenout naučené sólo z Wish you were here, které jsem využila při společném hraní s mou drahou polovičkou. A můžu vám říct - znělo nám to fakt dobře.

Hudba je neuvěřitelná věc. A navíc je to jedna z věcí, ve kterých se vyplatí se nechat ovlivnit.

Těch pár napsaných písniček a těch pár posbíraných melodií mě zase zcela jistě trochu změnilo, trochu přetvořilo, trochu dovedlo dál. A kam? To je přece jasný. Dál. A tak dál.
































Z nějakého důvodu se mi nepodařilo sem vložit videa dalších písniček, které určitě stojí za poslech. Tak tady jsou alespoň takhle:

Jerk it out - Caesars
Wohnout - Bárbíno, Díky moc

4.9.16

Jak vyletělo celé hejno

Občas tomu prostě okolnosti chtějí. Zažil jsme to každý stokrát a pokaždé je výsledek stejně příšerný. Najednou máte o dvě tři brady a dvacet třicet kilo víc, o dvacet třicet (tisíc) vlasů míň a dvanáct třináct let navrch. Není zbytí. Celý vás společenský status je obsažen na jedné malé fotce na trolejbusové průkazce. A z toho papírku 3x3 cm prostě není úniku.

Pár dní zpět to potkalo i mě.

Plna odhodlání jsem se ve slunném a stále ještě letním odpoledni začala chystat k fotografovi. Nejdřív přišel problém s barvou oblečení. Když jsem uvážila, že v bílé budu zářit a barevné věci téměř nemám, rozhodla jsem se pro černou, která zkrátka nezklame.

Černé tričko se pro mě tedy v 30°C stalo ideální volbou. Zase.

Dále bylo potřeba vyřešit, jak si (ne)upravit vlasy. Těch kritérií, podle kterých jsem usuzovala vhodnost daného účesu, bylo hodně.

Vzpomněla jsem si na veškeré průkazy a průkazky veškerých mých kamarádek a spolužaček, všechny spojovalo to, že na těchto průkazech měly rozpuštěné vlasy.

Aha, tak takhle se to asi dělá.

Jenže to nevypadalo dobře. A tím nemyslím jenom všechno, co je vlevo od nuly mezi místy "dobře" a "špatně", tím myslím ještě hůř.

Rozpuštěné vlasy jsem tedy zavrhla. Stihla jsem si u toho vzpomenout na nedávný moment, kdy jsem poprvé v životě seděla v motokáře a když jsem si svazovala vlasy, dostala jsem ponaučení, že po zamotání vlasů do filtru, který je v motokáře v podstatě na jihovýchod od vaší hlavy, by mě to mohlo skalpovat. Dovedete si představit, o kolik cm vlasů méně jsem si v tu chvíli přála mít.

Na druhou stranu, nemusela bych teď řešit tohle. No, to je jedno.

Tak možná culík? To taky nevypadalo dobře. Nakonec zvítězil drdol.
Když jsem si znovu vzpomněla na všechny ty více či méně vítězoslavné obličeje s rozpuštěnými vlasy na všech těch obrázcích, připadala jsem si jako průkopník nové metody šití záclon ve dvacet let zaběhnutém šicím závodě.

Při posledním pohledu do zrcadla jsem si řekla asi jen tolik, že z úhlu přímo zepředu stejně vypadá každý jako dement, tak proč se s tím vůbec obtěžuju. Optimismu mám, jak jistě vidno, na rozdávání.

---

Vyrazila jsem do ulice zalité žlutou září slunce, které ke konci léta trochu víc studí a o něco méně hřeje, snažila jsem se jít narovnaná a dodat si tím do žil dávku sebejistoty.

Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Uvnitř byly tři další slečny různého věku a jedna paní, zřejmě maminka jedné z nich. Všechny si mě změřily od hlavy k patě a já jsem se snažila jenom nenuceně usmívat a stát rovně, přestože ve mně byla malá dušička.

(Víte, tomuhle na ženách nerozumím. Osoby mužského pohlaví jsou v tomhle mezi sebou mnohem přátelštější. Ano, samozřejmě, je tam taky potřeba soupeřit, ale nevraživost, která panuje mezi cizími příslušnicemi něžného pohlaví mi docela upřímně leze krkem. Proč se prostě nemůžeme usmát? Je to opravdu takový problém?)

Konečně jsem se dostala na řadu. Po několika slovních peripetiích s ceníkem si mě pan fotograf vzal dozadu do ateliéru, ukázal mi, kde je zrcadlo a ponechal mě v drobné předsíňce svému osudu. Když jsem se upravovala před zrcadlem, všimla jsem si obrovského bílého plátna přes celou stěnu, nafukovacích míčů poházených okolo a několika zářivek svítících vzhůru, které byly položeny na podstavcích. U zářivek stála židle, na které za chvíli budu sedět, jak jsem vytušila.

Pan fotograf vzal do ruky fotoaparát značky Lumix a já se s mým osudem na oné spoušti zadívala do objektivu. Rovná záda a sebejistota. Teda fotograf, ne já.

Mezi těmi třemi cvaknutími mi toho v hlavě běželo hrozně moc a zároveň skoro nic. Přišlo mi v tu chvíli strašně symbolické, kolik času a kolik stresu člověk musí zažít kvůli dvěma vteřinám. Kolik týdnů musí trénovat, aby mohl pět minut stát na jevišti. Kolik hodin musí mít naběháno, aby pak mohl běžet čtvrthodinový závod. Kolik toho musí mít nastepováno, než může dvě minuty improvizovat.

Byl to jeden z těch divných momentů, kdy se na všechno díváte shůry a vůbec nechápete, co se děje.

---

Fotky nakonec nedopadly až tak hrozně. Dokonce dopadly lépe, než jsem čekala. A když to má člověk za sebou, ví, že o nic nešlo.

Ale jedné věci strašně lituju a lituju jí pokaždé, když se nechávám fotit.

Lituju, že jsem ani tentokrát nevyplázla jazyk.





31.8.16

Konec léta

Začínám listy
z chodníku sbírat
zamávej létu
vidím ho zmírat.
Za rohem mizí
slunce a stín
zase je nás 
o kousek míň.
Zase jsme starší 
a já listy sbírám
ale až zítra
dnes neumírám.
Rozluč se s dalším
slunečným létem
a pomalu, jistě
taky se světem.
Jsme zase starší
sbírejme listy
a třeba dospějem
v optimisty.


28.8.16

366

Něco se mění
měním se já
ta, co mě nejlíp
a nejhůř zná

mění se mnoho
za jeden rok
pro lidstvo je to nic
pro mě ten krok

větší je než by se
mohlo zdát
člověk se musí
umět i bát

a musí ku strachu
vzpřímeně jít
jen tak se můžem víc
naučit.

---

Je to rok
co vám tu píšu tence
ze slov jsou písničky
z odstavců věnce
do vlasů pokládám
věneček z květů
každým dnem víc a víc
kvetu.

---

Díky za ten rok.

9.8.16

Stoletý senior, který vypadl z okna a pošlapal macešky


Přišla jsem na ultimátní důvod, proč to mají starší sourozenci lepší. Říkejte si, co chcete, ale připadá mi to tak.

Starší sourozenci dřív dospějí do věku, kdy jim prarodiče předávají životní zkušenosti a je velká naděje, že dotyční prarodiče jsou ještě naživu.



Dnešní knižní recenze bude taky o seniorovi. O knížce profláknuté ve všech krajích, zemích a jazycích, o knížce, která do literatury patří pomalu jako crocsy do letní módy. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel.

Jedná se o v pořadí první román švédského autora Jonase Jonassona, který v ne tak dávné době napsal i další dvě poměrně známé knihy – Analfabetka, která uměla počítat a Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel).




Na Googlu je pan Jonasson po zadání jména Jonas druhý a když se před někým, kdo to trošku sleduje, zmíníte o filmu vyrobeného podle knihy o seniorovi, co leze z oken, pravděpodobně se chytí za hlavu a uteče. Protože hodně lidí tvrdí, že ten film je špatný. To si ale posuďte sami. Dnes vám chci přiblížit již zmíněnou knihu o starším pánovi, který se rozhodl z gruntu změnit svůj život. A kterému se to rozhodně povedlo.

---

Tuhle knížku se mi povedlo ukořistit na začátku léta v knihovně u nás ve městě a měla jsem z toho upřímnou radost. Ve většině sice nejsem fanoušek věcí, které jsou právě v módě, ale u literatury je to trošku něco jiného. Je zajímavé sledovat, co lidi rádi čtou, jak se mění. Navíc, tahle kniha byla hitem zhruba před půl rokem, to mi docela odpovídá. Abyste rozuměli, pokud jste dva roky zpět poslouchali nějaký popový hit léta, je téměř jisté, že já ho poslouchám až letos.

Je to skoro stejný případ jako u Johna Greena a Hledání Aljašky, o této knize jsem se rozepsala tady. Zajímalo mě, co na tom vlastně všichni mají a neexistuje lepší metoda, než si názor udělat sám, že?

---

Senioři jsou zvláštní bytosti. Kniha o stoletém staříkovi ze Švédska vám o tom podá více než pravdivé svědectví, které je zjemněno správnou porcí humoru, smrti, vodky a nitroglycerinu. Očekávejte si, co chcete, ale ještě lépe uděláte, pokud nebudete očekávat nic. Ať už si ale vyberete kteroukoliv variantu, tahle kniha vás pravděpodobně nezklame.

Děj se odehrává během celého jednoho století a mě osobně překvapila tím, co všechno v ní najdete. Dá se podle ní zmapovat celé dvacáté století – století, které se v mnoha ohledech dá nazvat výbušným, dokonce jedním z nejvýbušnějších, to se koneckonců dozvíme až časem. Knížka je nabitá světovou historií, ideologiemi, autory a následovníky těchto ideologií, jejich odpůrci a mnohým dalším. Všechno je to dohromady pospojováno víc než elegantně a vše je hezky a příjemně zastřešeno postavou staříka, který už ví o životě své.

Kvůli tomu, že jsem si díky této knize zopakovala novodobé dějiny, mám ale trochu strach, aby další dvě knihy nevypadaly podobně. Možná by to bylo pojato jinak, ale možná taky ne, to mě od čtení dalších (zatím jen) dvou Jonassových románů trochu odrazuje.




---

Pokud máte rádi romány s detektivním nádechem, kde chcete některým postavám napovídat a některým se prostě jen smát, možná jste našli tip na svoje další literární chvilky. Co mě na knize překvapilo asi nejvíce, je to, jak je tam namixované napětí – nenapětí. Prolnutí dvou příběhů, jednoho ze současnosti a druhého z minulosti, má nahrávat tomu správnému napětí, které asi člověk má při čtení cítit. Protože když už chcete vědět, co bude dál, přenese vás děj zase úplně jinam a vy musíte tím pádem jinam směřovat i svou pozornost.

U mě to takhle tak úplně neprobíhalo. Nějaké to napětí tam bylo, ale bylo to spíš takové příjemné těšení se na to, co bude dál.

---

Knížka mi dělala společnost na letní dovolené a pomohla mi se navrátit do mého správného čtecího rytmu. Změna prostředí mi hodně pomohla a najednou jsem ve čtení zase spatřila něco, co potřebuju.

Ještě se možná sluší říct, že předchozí knížka, kterou jsem dočetla (Nekromant Johaness Cabal – Jonathan L. Howard), mě hrozně zklamala svým koncem, který byl prostě divný a neúplný, nicneříkající a rozpatlaný doprázdna, přestože mi celý zbytek knihy připadal geniální. Proto jsem hned poté začala (možná i trochu ze zlosti) číst Staříka a když jsem dočetla tuto knihu, ještě několik dní se mi nechtělo číst nic jiného, jen abych měla čas na to o Staříkovi přemýšlet. Takhle se podle mě pozná dobrá kniha.

---

Chtěla jsem tím jenom říct ... abyste si to přečetli. 
Prostě se zvedněte a jděte si to půjčit.
Nebo koupit.
Prostě opatřit.
Rozumíme si?


5.8.16

Mám svoje důvody

Jsem introvert a z toho se dá vyvozovat spousta závěrů. Třeba závěr, že byste mě možná úplně neměli každý den tahat mezi třicet mně dosud neznámých lidí. Nebo že když mě pošlete pro rohlíky, je to jako vyšplhat na Everest. Nebo že se na koupališti budu nejistě rozhlížet kolem sebe, protože všude budou lidi. Poměrně logický závěr by bylo třeba i to, že opustit prostory domova pro mě samo o sobě tvoří výzvu. Tenhle poslední závěr má ale i trochu jiné než čistě introvertní podloží.

28.7.16

nalezeno v dubnu 2016

Při ranních mlhách
nechce se z peřin
nechce se do víru nového dne
nemocní láskou
nemocní na srdci
mívají to podobně.


15.7.16

I complain

People complain a lot
and I am a human too
part of people
human is a part of people
so I will not apologize for
this piece of thought
being a complaint
because people complain
probably to entertein
themselves
and that's what I am doing here
writing is what brings me joy

11.7.16

Spát se mi co? Chce!

Mám ráda spánek. A chce se mi dodat, že spánek má zcela určitě rád mě. Těch 8 a více hodin, které teď o prázdninách denně trávím v posteli jsou vykoupením celoročního dennodenního strádání z hlediska (ne)dostatečného odpočinku. Zatímco ve školním roce jsem téměř permanentně jako Schwarzenberg, co právě povolil další pravidelné dodávky rohypnolu do ČR, teď se ze mě stává člověk bez kruhů pod očima, člověk, který jako první věc ráno neřeší, že nikam nechce, zkrátka se mě stává šťastný člověk!


7.7.16

Náhodou

Tohle vzniklo tak náhodou, že to asi víc ani nejde.
Tohle vzniklo 5.7.2016 během asi tří minut při pěší cestě do Přebuze.
Tohle vzniklo díky mému taťkovi a mně při vzájemném trumfování se.

Tohle mi připadá fajn.

---

Asfalt pod nohama mizí
za chvíli mi budeš cizí
pro tento kraj
pro tento den
jsi mi jaksi vzdálená
v mlze tvoje ramena
v mlze mizíš znavena.

Smutný jsem, bráně se tomu
nohy už mě nesou k lomu
z výšky spadnu do hlubin
tím nás v sobě zahubím.

---

Moje poznámka pronesená k taťkovi po zapsání básničky do mého notýsku:

"Většina je tvoje dílo
ač přiznat mi to není milo."

6.7.16

Červen 2016

Pomalu se snažím si to pustit k tělu.
Na nějakou chvíli žádné brzké vstávání a žádné sezení v lavici.
Místo toho budu vstávat, až se vyspím a sedět budu na trávě pod širým nebem.

Červen netrval vůbec a trval dlouho.


19.6.16

My Fire Flies

Once at a time
i find new doors
in those well-known
four white walls

new doors with new
mysteries
troubles, kindness
miseries

there's always some fear
at last
all of this
out of my past.

My past begins now
here's the story how
last minute is only a past
with set and done
and well-played cast.

Once at a time
i open the door
crawl out of my
walls of four

i close the door
turn off the light
the darkness stares at me
at bright

sparkles
that are in my eyes
i watch the fire of mine
flies.

I settle here
and stay for while
next to myself
away with mile

i am there to just
listen to rain
inside of my brain
to release the pain.

I'm in this magical
state of mind
inside the doors
that i find
once at a time.

18.6.16

Čaj o páté

Všichni nálepkujeme a kdo říká, že ne, tak ten kecá. Během života člověk dostává tolik označení, že kdyby věděl o všech z nich, nejspíš by se zhroutil, od toho ale existují tajemství. Všichni si sebe samé i ostatní lidi okolo sebe ukládáme pod určitá hesla, zařazujeme je do určité složky, sekce, oddělení, skupiny, podmnožiny, odnože. Dáváme jim názvy a schováváme je do šuplíků, abychom neměli strach, že zničehonic vylezou jen tak odnikud a budou připraveni nám škodit. Máme pocit, že pokud to má název, není to nebezpečné. Stephen King by mohl vyprávět (TO jako fakt?).

15.6.16

Záchranné kruhy

Líbí se mi složitý věci, na druhou stranu ale nalézám krásu v těch úplně jednoduchých. V jednoduchém oblečení, v jednoduše krásném počasí, v jednoduchém dešti, který padá směrem dolů a ne opačně, prostě v jednoduchosti.



13.6.16

(mezi)kultura(mi)

Tak nám zase po roce začíná léto.
Třešně na stromech se začínají vybarvovat, sukně se začínají zkracovat a dny prodlužovat, zkrátka, začátek léta, jak se patří.
S nadcházejícím létem také přichází velké množství kulturních událostí, kde se scházejí lidé všech různých barev, tvarů, smýšlení a velikostí.

11.6.16

Aby bylo jasno.

Co je na životě tklivý
jak je všechno pomíjivý
žal i rej a všechno zhyne
promluv víc než slovy, čine!

Promluv víc než slovy, čine!
s tebou všechno bude jiné
klidně ať si z citu stonat
však míň mluvit, více konat.

8.6.16

Jsem to nejvíc já

Po ránu jsem to nejvíc já
když ještě tak docela nevím
kde jsem a kdo jsem
když mám ospalky v očích a prázdnou mysl
to život nejvíc dává mi smysl
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
to duše ví, sama to zná
že ráno, když svět ještě spí
v tu chvíli, kdy se rozední
když prázdnou mysl mám
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
když ještě neovládám vlastní tělo
kdy se mi nechce co chtít by se mělo
kde jsem a kdo jsem
to po ránu neřeším
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
když jen zpěv ptáků a prázdná mysl
mi vyplňují prostor v hlavě
a právě
proto jsem po ránu tak čistá
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
když se mi napínají všechny kosti
kdy čistím si žíly ode vší zlosti
všech starostí a jízlivosti
po ránu kdy jsem tak moc ryzí, až je ten fakt samotný cizí
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
když mi kůží září denní světlo
když umírá to, co v noci kvetlo
a je zase čisto, čisto v hlavě
právě
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
proto když ti dovolím
být se mnou ráno, budiž ti žehnáno
budiž ti přáno
máš co jsi chtěl
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
proto spím většinu nocí sama
ráno neřeším repliky denního drama
co nastane za chvilku
až bude slunce vejš
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
když protírám si oči od snů
když mám jen strach
kde se zas octnu
když probudím se ráno a žiju
to jsem to nejvíc já.

Po ránu jsem to nejvíc já
když probudím se z vlastní smrti
čím mě asi nový den zdrtí
proto když usnem vedle sebe
probuďme se vedle sebe
můžeš mi říct, kdo jsem po ránu
kdy jsem to nejvíc já.

4.6.16

Květen 2016

Můj Máj začal u Smíchovského nádraží v Praze.
A skončil ve tmavé noci na západě Čech v mé posteli.

---

Musím se tu přiznat k několika věcem.



24.5.16

Slavím, slavíš, slavíme


Rozhodla jsem se svoje narozeniny zachytit a schovat si jejich kousky do ani ne tří minut hudby, kterou mám ráda.

Třeba se to bude líbit i vám. 


18.5.16

Duben 2016

Už to dorazilo i na západ Čech. Všechno kvete a roste, bují a překypuje, páří se a zpívá. Dny se prodlužují, stmívá se v osm, rozednívá se brzy. Tak. Small talk bychom měli za sebou. Jaký byl můj duben 2016?


3.5.16

L*ve is in the air

Na světě prý chybí láska. Někdo si ji ulovil, zařízl, uklohnil a zabalil ke svačině do alobalu na odpolední směnu.
Na světě prý chybí láska, slyšela jsem. Někdo ji někam zakopal, zahrabal, vypůjčil a nevrátil.
Na světě prej schází láska, vidím všude a okolo.


19.4.16

19.4.

Za tu dobu, co jsem tady
Dostávám se do nálady.

14.4.16

Únor a březen 2016

Tohle se mi fakt jako teda nepovedlo, no.

Rozpačitě zírám na prázdný editor, černá čárka provokativně poblikává, v hlavě mám vzduchoprázdno.

únor 2016 - Tak to nechám na příští týden.
začátek března 2016 - Tak to nechám na konec března.
duben 2016 - Tak to nechám na zítra.

Tak já to tedy znovu zkusím. V pořadí se tu už pomnohokáté pokusím alespoň trochu přehledně a alespoň trochu čtivě sestavit popis měsíců února a března 2016, přerodu zimy v jaro a jara ve m(n)ě.


26.3.16

Světla

Z náhlého popudu.

Místo třídění fotek a jejich vymazávání skládám tohle.

Nemůžu si pomoct.

A tak to zkrátka je.


P.S. Fotky jsou pravděpodobně z podzimu 2015.



15.3.16

Mizení

Čím jsem starší, tím horší to se mnou je.
Totiž.
Mám takový problém.
Nedokážu se zbavovat věcí okolo sebe.
Vytvářím si k nim nějaký pomyslný okovy, mám je ráda a i když mi připomínají bolestné věci, nechci se jich zbavovat.
Stejně tak pořizuju obrovské množství fotek jen proto, aby mi ten určitý moment jen tak neulétl a nezmizel.

ne, tohle jsem nefotila já
ale je to skvělá fotka, nemyslíte?

5.3.16

17.2.2016

je v tom něco děsně hezkýho
něco nevědět
něco chtít vědět
a nemoct na něco přijít
a je něco děsně hezkýho v tom
tohle na někom vidět
že něco chce vědět
a třeba jim i závidět
to vědění
když sami nevíme
je něco hezkýho v tom se učit
a chtít umět
a pak třeba i umět
a učit jiné
co chtějí vědět
je děsně hezký
padat na hubu
pokud je to vpřed.

2.3.16

die Musik

Asi není třeba cokoliv dodávat.
Pojďme poslouchat.

25.2.16

Jaro

To bylo tak.

Seděla jsem ve třídě a četla si báseň Vítězslava Hálka.

Skrz prachem zastřené okenní tabulky na mě svítilo slunce a dopadalo na lavici v úhledných pruzích, jejichž hrany se rovnoběžně rozbíhaly po místnosti, po podlaze a dál.

Doufám, že jste si tu větu přečetli pozorně, protože mi dala práci.

Nicméně, jde o to, že v tu chvíli na mě sedla inspirace.
A tohle vzniklo.

Úvody jsou ošemetná věc, to vám tedy povím.

(Takže to bychom měli, pojďme číst.)

15.2.16

Leden 2016

Na úvod se pokusím tak trochu obhájit sama před sebou.
Článek tohoto typu většinou vychází poslední den v měsíci. Což není dnešek. Dokonce to nebyl ani včerejšek a dokonce ani den předtím. A ten předtím taky ne. To mi nahrává na vyjádření se k tomu, pro koho tento blog vlastně píšu. Ale mě to ani tak neštve kvůli lidem, co tento blog čtou. Proč?



26.1.16

die Musik

Po nějaké době je čas se zase trochu zaposlouchat.



22.1.16

Nothing Hill

Sometimes
my feelings slip into pure nothingness
that leeds me to beatiful nowhere
where i can do nothing but breathe
and feel the blood flowing through my veins
where i meet nobody
where nobody is born
where nobody dies
where there ain't time
and i often go to this garden of thoughts
and cemetary of ideas
i often go there to just be
and feel nothing
there is only me and my
private little nothingness.

19.1.16

Tak akorát

V poslední době mi v hlavě vězí taková věc.

Kolik toho člověk vlastně materiálně potřebuje, aby byl spokojený? 

Samozřejmě, každý člověk je individuální tvor a každý tohle vidí trochu jinak,  přece jen, každý jsme vychovaný v jiném prostředí, v jiných poměrech, v jiném počtu sourozenců, v jiných, malých i velkých městech.

Když se na to ale zkusíme podívat jako na lidi obecně, možná bychom tohle mohli pominout.

7.1.16

Stydění

Civím z okna
Dolů na lidi
Bouří se, smějí se
Taky se stydí
A stydí se nejvíc
Když v zácloně skrytí
Koukaj na žití
Ostatních lidí.