Dneska to tady chci vysvětlit. Chci Vám podat zprávu, dát Vám vědět, proč se tu tak dlouho nic velkého neděje, chci to objasnit jak Vám, tak i možná trochu sobě, protože myšlenky často dostávají určitý tvar, až když přeskočí z nápadu ve skutečná slova.
Jsem trochu ztracená, abych pravdu řekla. Ne že bych se na spořádaný chod blogu musela cítit vyloženě nalezeně a uklizeně, myslím to spíš tak, že se snažím si najít tu cestu, po které se mám dát, abych byla s tím, co tady píšu a publikuju, spoko. A taky -jená.
Jak už jsem sem napsala hodněkrát v minulosti, blog píšu pro svojí radost. Činí mi potěšení vidět, jak pod mými prsty přibývají řádky textu, které třeba, když je dopíšu, budou i možná dávat trochu smysl a bylo nebylo, přišel den, kdy mě napadlo se o tohle dělit. Je super pocit, když se mi povede nějaká fotka, ze které bych se dřív těšila jen já, zatímco teď se z té samé fotky může těšit i několik jiných lidí a to s tím bonusem, že je nemusím ani všechny znát.
Někdo si může můj blog pamatovat na základě jediné hezké fotky, která ho zaujala, spojí si mě s obrázkem, s jediným zmrazeným momentem. Možná ze mě mluví idealismus, ale opravdu si myslím, že to tak může být. Nemusí, ale může.
---
V některých věcech, co jsem tady psala a provozovala před rokem, už teď nevidím takový smysl. Už se mi nechce sem v jednom článku naházet dvě stovky fotek, protože si zkrátka nemyslím, že je to potřeba.
Asi se taky měním nebo co, tak nějak se tomu teďka řiká.
Proč by mi nemělo stačit deset fotek, pět fotek, jedna fotka?
Když budou výstižné, nebude víc třeba. Méně je někdy více a třeba zrovna toto mě podle mě donutí zapracovat na kvalitě svých fotek. A to já chci, chci se zlepšovat.
Podobně se články. Dříve jsem sem každý měsíc dávala shrnutí, které se mi ale postupem času psalo hůře a hůře a vždycky jsem ho jen odsouvala, protože jsem si až postupně začala uvědomovat, kolik toho o sobě na blog dávám, zda to není moc a zda to není příliš, zkrátka jsem se na psaní těchto článků už netěšila. A to je podle mě škoda.
Třeba se jejich éra ještě někdy navrátí, třeba budou vycházet nepravidelně. Upřímně, je hezké se za tím ohlédnout a někdy mi to chybí. Ale jak jsem se už stihla naučit -
jsou věci, které nám mohou chybět, aniž bychom je chtěli zpět.
---
Takže takhle to tedy se mnou teď je. Snažím se si proklestit cestu mezi všemi blogy o fitness, chia semínkách a kosmetice, mezi blogy čistě o knížkách, mezi blogy o lifestylu, mezi blogy, na kterých se nikdy nic nového neděje.
Hledám si cestu, která mi bude skutečně dávat smysl, takže se možná dočkám/te nějakých úplně náhodných a mimoběžných příspěvků oproti normálu, možná si vymyslím nějaké nové edice článku, nějaký nový normál, možná si ještě nějakou dobu nevymyslím nic. Třeba se tu bude dít něco velkého, nebo třeba přijdu na to, že se tu ani nic tak velkého vlastně dít nemusí, aby to pořád bylo krásné mít blog. Uvidím(e).
---
Neměla jsem v úmyslu se tímto článkem omlouvat. Jen vysvětluji. Dávám svým myšlenkám tvar pomocí slov a s koncem tohoto článku i mně samotné dává tenhle celý myšlenkový pochod trochu větší smysl než před hodinou.
---
Až vystrčím hlavu z hnízda a rozhlédnu se, můžu klidně spadnout dolů.
Anebo se můžu rozlétnout.
