Kdysi dávno

Z mnoha různých důvodů si někdy připadám jako blázen.
Připadám si jako blázen třeba ve chvílích, kdy si nejsem schopná vzpomenout, který z ručníků je můj zkrátka proto, že jsem ve chvíli prvního použití ručníku myslela na něco úplně jiného.
Připadám si jako blázen, když se musím třikrát vracet na stejné místo a pokaždé zapomenu, co jsem chtěla.
Připadám si jako blázen, protože mám z kuchyně do předsíně nacvičenou otočku, která tvoří nejkratší myslitelnou cestu k mým botám a ven do zimy.

Podobně si připadám, když pozoruji malé děti.

Ale za to mi chvíle toho "magoření" určitě stojí.

Není tomu tak dávno, co jsem se jedno ze svých volných odpolední rozhodla strávit v knihovně. Bylo poměrně slunečno a teplo, jak jsem mohla zpoza ušmudlaných oken dobře pozorovat, přesto jsem se ale ve své chmurné náladě z veškerých událostí posledních dní uchýlila do bezpečí sedacího pytle a poslouchala děti, co u vedlejších regálů plných slov hrály jakousi slovní hru. Nemohla jsem se soustředit na čtení. Poslouchání dětí mi připadalo zajímavější než ona kniha (kterou jsem si nakonec stejně nepůjčila), srdce se mi tetelilo, když jsem zachytila nějakou hlášku, kterou jsem jako malá také používala. Usmívala jsem se jejich drobným přeřekům a blažené nevědomosti některých základních znalostí. Přesto jsem ale vyhlížela (a tím jsem si celkem jistá), hezky řečeno, ne úplně přívětivě.

Po nějaké době, kdy už jsem do svých úvah o následující hodině zahrnula i změnu lokality, protože pátá se nezadržitelně blížila a okna už vyplnila tma, do knihovny vešla malá holčička s panenkou v ruce a s maminkou nad hlavou. Už když vešla, změřila si mě pohledem a bylo mi jasné, do které sorty lidí v jejích očích odteď patřím. To se mi na dětech líbí, že vás buď milují, anebo nenávidí. Nelžou vám, co na srdci, to na jazyku, žádné výmluvy a přetvářka. Pohroužila jsem se do úvahy, jestli mě děti častěji milují nebo nenávidí. Závěr byl nevyhnutelný, proto jsem si radši našla jiný podnět a snažila se soustředit na něj. Po chvilce, kdy jsem holčičku úspěšně vypustila z hlavy, se znovu objevila. Prošla okolo řady regálů, kde jsem se pomalu a jistě proměňovala v jistou periferii knihovny a mračila se na mě. Aby ne, pravděpodobně jsem vypadala dost nepřátelsky. Pak se ale vrátila ještě jednou. Zastavila se přímo naproti mně ve vzdálenosti asi dvou metrů a se svraštělým čelem si mě přeměřovala. Chvíli jsme se dívaly jedna druhé do očí a jestli jsem pak něco čekala, určitě to nebylo to, co se stalo.

"Ahoj.," řekla a usmála se.
"...Ahoj.," odvětila jsem váhavě a s překvapením ve hlase.

Dívenka odběhla a mně zbyl jen zmatený úsměv a ... radost?

Vždycky, když vidím menší děti, napadá mě, že jsem taky byla taková, tak kam se to podělo? Kam se poděla ta bezprostřednost a touha být vždy a všude středem pozornosti?
Ač by někdo možná čekal, že si odpovím, že všechny tyto vlastnosti a rysy zmizely v propadlišti času, just ne. Neodpovím. Vím totiž, že ony tu někde jsou. Jsou a většinou vyplouvají na povrch, když to čekám nejméně. Takže až mě uvidíte se chytat za hlavu při míčových hrách, nemějte mi to za zlé. Stejně jako když budu u karetních her mlátit do stolu, u rvačky škrábat a kopat a u stolních her nadávat. Jsem to prostě já. Osobnost má tolik vrstev, že ano, i tohle se u mě dá skutečně najít. Všechno je to jen vývoj. Takže předem děkuji, když mě necháte v klidu vyvztekat a vykopat. Já to nějak zvládnu, jen mějte trochu trpělivost. Snažím se tím neudupat to vnitřní dítě v sobě, protože tohle je jedna z věcí, kterou si toužím po zbytek života udržet. Buďme, prosím, trochu víc jako děti. Ještě stále si totiž máme kde hrát.