Stránky

26. června 2017

13. června 2017

Podvečer

Seděla jsem v parku na lavičce a topila se ve vlastním malým, až komickým vesmíru.
Přišla ke mně paní s papírem v ruce a něco mi povídá, natáhla jsem ruku, dotkla se potištěného letáku, paní mi ještě poděkovala a byla pryč.

Sedím tu na lavičce se svým malým komickým vesmírem a letákem, který slibuje odpovědi na velké otázky smyslu života. Ptá se mě, zda je bůh, je tu i adresa webové stránky, kde bych to snad mohla zjistit.
Ten smysl jsem tam nenašla. Ať papír převracím jakýmkoliv směrem, není tam, nevidím ho, nenacházím, snad se jenom špatně dívám, něco mi uniká, nějakou skulinu jsem možná přehlédla.
Třeba mi není dáno vidět, třeba se dívám ve špatnou chvíli na špatném místě. Měla jsem si vybrat jinou lavičku a jiný park, třeba mělo pršet, mělo být zataženo místo polojasna. Měla jsem si dva týdny zpět dát jinou snídani a předevčírem si obléct jinou košili, pak bych tam ten smysl třeba uměla vidět.

Ale dnes ne.

Sedím tu v parku na lavičce a směju se vlastnímu malýmu, až komickýmu vesmíru pro jeho košatou a rozložitou prostotu a jednoduchost, kterou maskuju pod složitými pocity, ve kterých se nemám šanci vyznat.
Kdyby se moji rodiče tenkrát potkali jinde a jinak, mohl být teď a tady v parku na lavičce můj vesmír komickej úplně jinak. Smála bych se jiným věcem a měla jiný košile, jedla jiný snídaně, používala jiný slova. Třeba bych tu seděla se zapálenou cigaretou nebo piercingem v jazyku, třeba bych tu čekala na něco nebo někoho úplně jinýho. A třeba bych v tom kusu papíru našla ten smysl života.

Jenže ten papír by třeba vůbec nepřišel.

Paní by prošla, život by šel dál, zvedla bych se a šla bych se vlastnímu malýmu, až komickýmu vesmíru smát zase jinam. Se mnou či beze mě, země by se točila dál.

Jak by vypadal tvůj život, kdybych byla někdo jinej?

11. června 2017

Nahodile

Až jednou zestárnu, budu mít spoustu popsanýho papíru.

Básničky, slova, písně a věty, aforismy, metafory a pleonasmy, souvětí a prachem zanesený cit dávno minulých dnů, který se s každým dalším tahem pera snažím uchovat.

V Praze je plno lidí. Jsou alternativní, slušní i neslušní, každý jiný, je jich jak much, je jich přehršel a právě ve chvílích, kdy jedu nacpanou tramvaji, mi to všechno dochází. Rozhlížím se kolem sebe, pach víkendu, volna a léta visí ve vzduchu jako zplihlé vlasy po hodinovém běhu. Krátké hnědé vlasy a nazelenalé oči, štíhlé i barokní postavy, nadýchané lokny, kulaté nosy a pihy, květované šaty, široké náušnice a pruhované kalhoty a v každé z těch schránek je srdce, zlomené a spravené, spravené a znovu zlomené, bijící, tonoucí, zurčící láskou, hněvem, smutkem, radostí a nenávistí, přetékající bytím a životem a lidskostí, jejíž upřímnou zvrácenost a zkaženost maskujeme za příbory, kravaty, civilizaci a takzvanou etiketu.

Každý z těch lidí nějak líbá a mluví, mají nemoci, bolesti a trápení, děti, psy a kočky, radostí, štěstí i neštěstí. Každý z nich nějak vypadá, každý nějak cítí, všichni, každý, do jednoho jiní.

Nemám zájem tohle pochopit. Budu se jen dívat a psát o tom, protože právě takhle, skrz slova, cítím já, jedna z nich, jedna ze všech, z davu, z lidí, které potkáváš.

Cítím všechno okolo mě, s dětskou radostí ukazuju na nebe na letící letadlo, protože mi takové věci pořád připadají neskutečné. Chci si udržet schopnost divit se. Ráda se dívám na mraky na modrým nebi, protože když jsou na nebi mraky, je na co koukat. Chci se koukat, nepřestávat pozorovat.

Jednou, až zestárnu, budu mít spoustu popsanejch papírů, bloků, sešitů a zápisníků a kdo ví, třeba je budu cpát skrz kopírku a lepit je venku na sloupy, aby každý z vás věděl, že není jediný ukrytý ve vlastní hlavě, že i ostatní mají nějaký pocity, že jsme všichni hodní i zlí a sobečtí i rozdavační, že jsme všichni chybující a nerozhodní lidé, ať už si to chceme nebo nechceme připustit.

Než budu stará, mám ještě trochu času nasbírat nové tváře, nová slova a nové lidské osudy, ještě tolikrát se budu nějak cítit, že se kvůli spotřebě papíru nemůžu považovat za ekologa.
I tohle píšu na zadní stranu vlastního životopisu, sedím na trávě u stromu v pražských Bohnicích a můj život se ubírá bůhvíkam. Každý z těch lidí okolo mě někam jde a já sedím a přemýšlím, zda se zvednu a půjdu dál, a když půjdu, tak kam.

Jména, hlasy, kroky a mezi nima já. Všechno to cítím a psala bych dál, kdyby mi nedocházel papír.