Mizení

Čím jsem starší, tím horší to se mnou je.
Totiž.
Mám takový problém.
Nedokážu se zbavovat věcí okolo sebe.
Vytvářím si k nim nějaký pomyslný okovy, mám je ráda a i když mi připomínají bolestné věci, nechci se jich zbavovat.
Stejně tak pořizuju obrovské množství fotek jen proto, aby mi ten určitý moment jen tak neulétl a nezmizel.

ne, tohle jsem nefotila já
ale je to skvělá fotka, nemyslíte?

Nedávno jsem tady uveřejňovala něcojakoúvahu nad tím, kolik by měl člověk mít věcí.
Jsem si vědoma toho, jak málo toho potřebuju a musím se přiznat, že spoustu věcí vlastním jen z toho důvodu, že pro mě mají sentimentální hodnotu.

Mám problém si ostříhat vlasy, protože jsem s tímhle účesem zažila to a to.
Mám problém si vzít nové kontaktní čočky, protože když jsem měla v očích tyhle, viděla jsem to a to.
Těžko se mi vyhazují kapesníky z kapes u kabátu, i když jsou rozdroleny na kvadriliardu malých kousíčků, protože si pamatuju, jak byla strašná zima a ...
A tak dál.

Podobné je to s fotkami. Mám dojem, že potřebuji zachytit každý okamžik, i když dobře vím, že nepotřebuji.

Pár dní zpět jsem jela sama vlakem. Byla jsem jediná v tmavomodrém kupé a měla jsem otevřené okno. Byl krásný skorojarní podvečer, ve vzduchu byla cítit svěžest probouzející se krajiny, zkrátka bylo krásně. Na chvíli dokonce vylezlo i sluníčko a svět byl zase o něco hezčí. Kochala jsem se tím pohledem, koukala na svoje prsty držící se za okraj okna a přemítala, jak je to zvláštní, že jsem zrovna tady, zrovna v tomhle století, zrovna v tomhle kupé. Že ten vlak jede. Že existuje škola. A tak dál. Každopádně, z té cesty nemám jedinou památku. Přemýšlela jsem, že bych si něco poznamenala do sešitu, kde se dá najít velká část z věcí, nad kterými během dne přemýšlím, přemýšlela jsem, že bych vyndala telefon a zkusila zachytit nějakou pěknou scenérii.

Ale neudělala jsem to.

 Rozhodla jsem si ten moment užít tak jednoduše, jak jen to jde. Bojovala jsem kvůli tomu sama se sebou, ale můžu říct, že jsem prohrála stejně dobře jako zvítězila. Když jsem se totiž nechala nakonec už jen unášet poryvy větru a vnímala chladný proud vzduchu, který mě studil na dlaních a barvil
mi prsty do modra, napadlo mě, že některé z momentů jsou krásné hlavně proto, jak jsou pomíjivé.

Takže se učím více vnímat a ne všechno jen zaznamenávat, a věřte mi, je to opravdu těžké.
Ale tím, co mě napadlo ve čtvrtek 3.3.2016, se budu snažit řídit.

Protože, jak jsem si kdysi kdesi přečetla: O životě můžeš buď mluvit, anebo ho žít.



.