A tak dál: Únor a březen 2016

Tohle se mi fakt jako teda nepovedlo, no.

Rozpačitě zírám na prázdný editor, černá čárka provokativně poblikává, v hlavě mám vzduchoprázdno.

únor 2016 - Tak to nechám na příští týden.
začátek března 2016 - Tak to nechám na konec března.
duben 2016 - Tak to nechám na zítra.

Tak já to tedy znovu zkusím. V pořadí se tu už pomnohokáté pokusím alespoň trochu přehledně a alespoň trochu čtivě sestavit popis měsíců února a března 2016, přerodu zimy v jaro a jara ve m(n)ě.

Chtěla jsem tohle napsat už dlouho, ale nějak to nešlo. Připadalo mi, že se toho stalo nějak moc a že neexistuje kloudná cesta, kterou bych všechny uplynulé únorové a březnové dny uměla popsat. Po nějaké době se mi ale všechny velkoformátové myšlenky smrskly do jediného slova, stejně jako se dávné malířské umění temnosvitu a šerosvitu postupně přeměnilo v jedinou současnou černou tečku na plátně. To slovo byla Láska.

Snad za to mohl příslib probouzejících se duší, které se na jaře plaší víc než jindy, třeba za to mohlo postupné odpadávání rampouchů z okapů, říms, střech a srdcí, možná to bylo jen několik minut mého života, možná to bylo jediné drobné rozhodnutí, díky kterému je teď vše tak, jak to je.

Každopádně byly ale uplynulé dva měsíce plné Lásky. Nové Lásky, zhrzené Lásky, něžné Lásky, nešťastné Lásky, nevysvětlitelné Lásky, bojácné Lásky, útrpné Lásky, nádherné Lásky, bolestné Lásky.
Lásek je v životě hodně, tuto zimu jsem ale po nějaké době znovu objevila jednu z těch nejhezčích - opětovanou, anebo možná ona objevila mě. A když se nad tím zamýšlím (a usmívám se u toho), uvažuji, kdo koho vlastně zachránil.

Z hrudi mi v posledních několika týdnech někdo odnesl všechny cihly a staví z nich dům.

Tak nějak bych to řekla.

Každým dnem se znám o trochu lépe a když se ohlédnu za člověkem, který se na mě ze zrcadla díval před rokem, mám chuť mu podat ruku a říct, že se má na co těšit, i když to ještě neví a vědět nemůže.

Za únor a březen se mi povedlo navštívit poslední ples doznívající sezony, Neviditelnou výstavu, krásnou vyhlídku na Strahově, už vím, jak se jezdí na segwayi a zjistila jsem, k čemu je dobrý aldosteron (doufám, že to teď hledáte).

Povedlo se mi přečíst tři sbírky poezie (což, jak zjišťuji, ústí v literárně velmi plodné chvilky, a to především tehdy, když mám myslet na něco úplně jiného). Už vím, co je to raklet. Raklet do každé domácnosti!
Bylo mi vysvětleno, jak se rozmnožují velryby, mnohokrát mi byly podrženy dveře a mnohokrát mi bylo připraveno jídlo. To prostě chcete. A byla mi představena palačinkárna v mé blízkosti, o které jsem nevěděla.

Vyškrábala jsem se na Zelenou horu. Viděla jsem naživo Divadlo Sklep. Měla jsem poprvé v životě mořské plody. Samozřejmě, jsou tu pořád i dny, kdy se permanentně cítím jako rozdrcený banán na dně školní tašky - zkrátka tak nějak nadbytečně - ale čím jsem "dál", tím lépe vím, co mám dělat.

Byla jsem svědkem spousty hezkého jednání lidí, viděla jsem spoustu úsměvů a vyslechla spoustu zajímavých názorů. Mám za sebou první stepařské vystoupení, kurz swingového tance, dočtenou Tichou dohodu a jeden rozbitý mobil, sbohem Messengere, sbohem Instagrame, sbohem poslouchání písniček, sbohem přední kamero.
Spoustu lidí mě potěšilo a spoustu lidí se mi povedlo potěšit.
Místy jsem se po delší době vrátila k černobílé fotce a zkouším pravidelnější stavbu básní.
Přešlo několik smutků, mých i cizích.
Mám za sebou (a snad i před sebou) spoustu západů a východů slunce. Už hodněkrát mi bylo špatně na duši, ale stejně jsem se další ráno probudila do světla nového dne. Asi to znamená, že mám žít.

Zkrátka, líbí se mi úhel, pod kterým teď na moje sítnice dopadá všechno to světlo okolo.
Není to úhel sluníčkově optimistický, je to úhel přijímající, úhel, který nasvěcuje špatné i horší, krásné i lepší věci, úhel, díky kterému se dokážu usmát jen proto, jak se dnes hezky sešly mraky na nebi.

Tady to teda s dovolením useknu.

Už za několik dní budu zase o rok starší, tak si taky musím něco schovat na konec dubna.

Teda, snad na konec dubna.

Když bude hezky, nebude pršet a vyjde to.

Užijte si 25412545855 fotek (pardon, jinak to nešlo).

A držte mi palce.

P.S. Už nebudu sweet sixteen, už budu dancing queen, only seventeen.

tepovka 160

takhle my se doma bavíme

dva
páry
noh
ou

čistě dokumentační foto, nakonec z toho vyšel čízkejk
tolik Oreo sušenek jsem prostě najednou nikdy neviděla ...

jiný den a stejný nápad

vzhůru do nekonečna...
a ještě dál

Zelená hora poprvé

střet generací

vešli jsme se

dálky

tak trochu selfie

na rameni plátno, okolo šeď

perspective

zdání (někdy) klame

jsi unikát!

kam utekl a kde teď je?

K+E

Zelená hora podruhé

vítej, březne

do duše okno
na podlaze
a je mi tolik
tolik blaze ...

tepovka podruhé

stověžatá

po jedenácté večerní

Plzeň

s rodi

či

ach, němčino

kdo se dobral až sem, pojďme o tom diskutovat ... souhlasíte?
za sebe říkám, že se mi nelíbí formulace, myšlenka mi docela smysl dává, i když ne beze zbytku