A tak dál: Červen 2016

Pomalu se snažím si to pustit k tělu.
Na nějakou chvíli žádné brzké vstávání a žádné sezení v lavici.
Místo toho budu vstávat, až se vyspím a sedět budu na trávě pod širým nebem.

Červen netrval vůbec a trval dlouho.

Upřímně doufám, že za mě stejně jako minulý měsíc řeknou fotky více než slova, protože červen byl hlavně měsíc doklepávání do konce školy. Na učení se soustředilo hůř (čti skoro vůbec), teploty se začaly po dlouhé době konečně šplhat k vyšším hodnotám (za poslední týden jsem měla na sobě ponožky asi dvakrát) a bylo (a je) více času na lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě.

Stihla jsem prožít pár nepříjemných mimoškolních a hlavně školních momentů, zúčastnit se jedné rozlučky se svobodou, poprvé ochutnat krevety a dočíst detektivku Žralok od Dicka Francise, která mi, upřímně řečeno, neřekla téměř nic. Taky jsem zažila dost neobvyklý školní (nebo snad mimoškolní?) výlet, po delší době jsem vyvětrala kolo a poté se smíchem fotila mamku, která na nosiči vezla bůhvíjakstaré štokrle. Byly Chebské dvorky. Fotila jsem v divadle loučení s předškoláky, přičemž mi v té tmě na balkoně připadalo, že mi to tam patří, jak jsem tak shlížela dolů na tváře upřené na jeviště. Párkrát jsem truchlila nad světem a párkrát svět truchlil nade mnou. Byla jsem si zatančit v mariánskolázeňském divadle a v antikvariátě sehnala čtyři knížky za 14 Kč(s). S kamarádem jsme se stihli nechat zamknout ve veřejné městské zahradě (završil to krásný komentář městských policajtů, že jsme letos třetí), můj drahý zvládl úspěšně dokončit semestr (protože je borec). Poprvé v životě jsem viděla něčí křtiny. A užila jsem si nespočet pátravých pohledů, které mě na ulici probodávají, když mám na sobě něco neobvyklého.

V posledních několika týdnech hodně přemýšlím nad budoucností, konkrétně nad tím, čím bych vlastně chtěla být, co by mi asi tak dávalo smysl. V neposlední řadě také samozřejmě nad tím, co je pro mě úspěch, jak si svůj úspěch představuju, jestli stojím o úspěch.

Jednoznačnou odpověď na tyto otázky jsem nenašla, nicméně v mlhavé dáli se mi rýsuje pár nepatrných obrysů. Zjišťuji, že takové věci jsou nám často docela blízko, člověk se ale prostě jen někdy nedokáže správně podívat.
Nic není rozhodnuté a stejně tomuto procesu nechávám víceméně volný průběh, podle mě mi ale důkladnější zamyšlení nad tím, co a proč chci dokázat, neuškodilo.

Stejně jako v květnu jsem si nebyla úplně jistá, co do popisu června 2016 vlastně chci psát, jestli to vůbec chci psát a pokud ano, jak to napíšu.
Stejně jako květen nebyl červen jednoduchý.
Na druhou stranu jsem ráda, že se mi povedlo v červnu přispívat více, protože jsem si na jaře řekla, že s tím chci něco udělat, v tom bych chtěla pokračovat. Taky mi připadá, že se množství článků nepodepsalo na jejich kvalitě a obecně jsem v tomto směru poslední měsíc byla spokojenější. Ale mé pravidelné měsíční popisy budou asi chtít obměnu, často mi připadá, že už nemají náboj, co měly dřív a že mi píší dost těžce.

(Ale o fotky nikoho neochudím.
Těch se nezbavíte.
Nikdy.)

Takže takhle nějak to bylo.
Jak říkám (tak určitě), myslím, že fotky řeknou daleko víc, než se mi povedlo říci tímto článkem, třeba to ale někdo bude mít právě naopak. A to vůbec nevadí, právě naopak. Postupem času člověk zjišťuje, že spoustu věcí je naopak. A že to nevadí, spíš naopak.

Jdu jíst, meditovat a milovat.

Ale vrátím se.

Krásné prázdniny.