Jsem introvert a z toho se dá
vyvozovat spousta závěrů. Třeba závěr, že byste mě možná
úplně neměli každý den tahat mezi třicet mně dosud neznámých
lidí. Nebo že když mě pošlete pro rohlíky, je to jako vyšplhat
na Everest. Nebo že se na koupališti budu nejistě rozhlížet
kolem sebe, protože všude budou lidi. Poměrně logický závěr by
bylo třeba i to, že opustit prostory domova pro mě samo o sobě
tvoří výzvu. Tenhle poslední závěr má ale i trochu jiné než
čistě introvertní podloží.
Jde o to, že případnému (dočasnému)
opuštění domova musí předcházet příprava. Oblečení, česání
a takové ty normální věci. Jenže je to taky příprava tašky, v
tu chvíli se tedy musím rozhodnout, co všechno s sebou chci na
dotyčnou příležitost mít, co bych mohla potřebovat. A v tom je
právě ten háček.
Pro skutečně různorodý obsah svojí
tašky mám jen jedno více či méně logické vysvětlení. Nejspíš
se ve mně ukrývá několik lidí různých profesí a oborů.
Protože ty věci, o kterých mluvím, nejsou tak neobvyklé, že
byste je nenašli v žádné tašce, kterou lidi nosí běžně do
města. Netahám s sebou příruční harpunu, cihly nebo mlíčka do
kafe. Jde spíš o to, že u mě najdete nejenom zrcátko a hřeben,
ale třeba taky šroubovák, provázek a náplasti, březovou kůru
na podpal, sirky, notýsek na poznámky, minimálně tři věci na
psaní, náhradní baterky do foťáku, sichrhajzky, špendlíky,
kamínky na památku, které už ani nevím, odkud jsou a další a
další věci, které se třeba náhodou někdy můžou hodit.
Žiju v představě, že budu člověk,
co to všechno zachrání. Že to budu zrovna já, kdo se nad
čerstvým puchýřem vytasí s náplastí. Byla jsem to já, kdo
půjčoval spolužákovi šroubovák, když se mu ve škole rozpadala
skříňka. A zároveň jsem to byla já, kdo spolužačce půjčoval
pilník. A silonky. A tak různě.
V tom je nejspíš ten problém.
Všechny tyhle věci s sebou očividně nosím hlavně kvůli tomu,
že je pak využívá někdo jiný. Abych někomu dalšímu ulehčila
život, aby mu to zlepšilo den, žiju totiž ve víře, že takhle
by se k sobě lidi měli chovat a ten pocit, že má někdo kvůli
mně lepší den, je pro mě osobně k nezaplacení.
Jenže i tohle může být dost
krátkozraké, krátkozraké minimálně jako já. Když se totiž
někdo z důvodu vypůjčení nějaké věci vrací podezřele často,
začne mi to spíš být líto.
Takže když se pokusím sama
zanalyzovat věc, kterou pravidelně dělám, docházím k závěru,
že ty věci s sebou nosím právě proto, že jsem introvert - tajně
doufám, že když někomu něco půjčím, zapředou se mnou hovor a
já nebudu muset složitě vymýšlet nějaký hloupý small talk o
tom, jak ten čas letí a vůbec, jak život utíká.
Věřte mi, není to jednoduché
uvažovat jako já. Když už vám tedy vytrhnu trn z paty, zkuste
být z té skupiny lidí, co umí být upřímně vděčná, udělá
mi to radost. Stejně jako moje pomoc zlepší den vám, váš vděk
zlepší den mně.
Ale nespoléhejte se na mě, že budu
mít všechno, co budete potřebovat. Ušetříte si tím naštvání,
až jednou objevím kouzlo chození jen s mobilem v zadní kapse.
Domluveno?
Žádné komentáře:
Okomentovat