Obloha je dneska úplně modrá, jen má pár krvavých šrámů od bílých mraků. Řezné rány na břiše, které zabíjí, jizvy po výpadech, kterým nestihla uhnout, všichni to tak máme. Zbudou nám jizvy, když nezabrzdíme včas. Každý má v sobě kus nebe, jen je někdy těžké zjistit, jestli kvůli jeho zranitelnosti, kvůli jeho nekonečnosti, nebo kvůli němému mlčení v azurově modrých očích.
Včerejší den byl složitý. O něco složitější než ostatní dny, klouby prstů na levé ruce jsem tiskla do své pravé dlaně, doufala jsem, že vytvořím černou díru, že jí dokážu prsty vyhrabat v tom konečnu vlastní ruky, že z konečna udělám nekonečno. Všichni doufáme. Někdo si křupe klouby, někdo protáčí oči, někdo si kouše nehty. Doufáme, že nám to v něčem pomůže, že se pomocí malých a někdy až hloupých zlozvyků dokážeme přenést o dvě stě mil dál, než se právě nacházíme, že za zády máme nekonečno, kam lze utéct.
Jak jsme si všichni podobní. Potkáváme se na ulici a myslíme si, že jsme cizí, přece tyhle lidi neznáme. Oni neznají nás. Neznáme se. Přitom všechny ty drobné věci, všechny ty útržky, tu znalost věcí, o kterých děláme, že nemáme ani tušení, strach o vlastní úspěch, rozpolcenost mezi dobrem a zlem, všichni to máme v sobě.
Třeba se právě Vám podařilo v sobě udusit něco z výše uvedeného. Něčeho je víc a něčeho je míň, tak je to vždycky.
---
Čas je nekonečno, ztrácím se v něm. Postupně mizím a odplouvám, s každým dnem jsem o něco starší, s každým dnem mám o 24 hodin míň času. Míň nekonečna.
Byla by chyba myslet si, že člověk je nekonečný. Člověk spolupracuje s časem, nebo mu spíš podléhá, ale není nekonečný, pokud se bavíme o fyzické stránce člověka. A je duše nekonečná? Pokud pracujeme s předpokladem, že duše existuje, já osobně bych ji označila jako nekonečnou. Ale i to se dá chápat různě. Je nekonečná, co se týče rozsahu? Je nekonečná v čase? Jak může být v čase něco nekonečné, když sám čas je nekonečný? To by potom duše měla být stejná jako čas. Čas by měl být duší. Co když je duše větší než čas? Co když se duše neměří na čas, ale čas na duše?
Člověk, konečný na povrchu a nekonečný uvnitř, je součástí lidstva. Lidstvo by mohlo být nekonečné, ale pokud jednou vzniklo, mělo by zase jednou zaniknout.
Nemám důvod se něčeho takového bát, nebudu u toho. U čeho jsem ale vlastně byla? U vlastního narození, o kterém nevím nic, nevím nic o vlastním počátku. Nevím nic o historii.
Nevím, jak jsem vznikla, nevím, jak zaniknu.
---
Snažím se smířit s tím, jak málo toho vlastně vím.
---
Večer, až přijdu domů, budu zase koukat do tmy a přemýšlet. Zase budu nechápat a divit se, protože v tu chvíli se možná ocitám v mém vlastním nekonečnu. V nekonečnu, kterého chceme, ač různými způsoby, dosáhnout všichni.
Žádné komentáře:
Okomentovat