Podzim
mám ráda. Líbí se mi ta zamračená rána, neprostupné mlhy,
skrz které se nedostane niž než pár paprsků slunce. I ty vlezlé
dešťové kapky, které mi vždycky ráno smáčí umyté vlasy. Tu
vůni listů. Brzké stmívání. Všechno to mám ráda. Ze všech
ročních období vlastně nejraději.
Byl
to naprosto běžný školní den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by
se mohlo stát cokoliv zajímavého nebo nevšedního, přesto se
stalo, to jsem ale ještě nic netušila, když jsem si připravovala
věci na hodinu angličtiny a poklidně se rozhlížela po třídě.
Hodina začala. Zvonění. Stále nic zvláštního. Asi v půlce
hodiny jsem ale od sešitu vzhlédla k oknu a užasla.
Strnula jsem v
půlce anglické věty a inkoust z propisky se v dlouhé šmouze
roztáhl po papíře. To, co jsem viděla venku, ale stálo za to.
Za
okny se rozprostírá naprosto dokonalý přírodní výjev. Celý
kraj halí mlha hustá jako smetana a stejně neprostupná jako tma.
Veškeré stromy, větévky stromů, zbytky listů na větévkách,
vše je obaleno hustou mlhou.
Ani nemusím stát venku, abych v nose
cítila štiplavý mráz, jsem jako ve snu, jako bych stála na
trávníku dole pod okny, i když jsem o několik pater výš.
Mžourám do vycházejícího slunce, které v tenkých provázcích
proniká mlhou. Všechny ty provázky toužím smotat a zauzlovat,
schovat na horší časy, až nastane chvíle vánic a sněhového
městského bláta.
Na skleněných okenních tabulkách mlha
kondenzuje do drobných kapiček, které pomalu stékají, přibližují
se jedna k druhé, pojí se a rozpojují, jako lidé, jako všechny
životy a všechny osudy. V tom najednou vidím něco hrozně
symbolického, větve stromů mi připadají jako nervy, kapky na
okně jako karty osudu. V dálce se v mlze ztrácí káně. Přivírám
oči a zhluboka se nadechuji …
„So,
what was the best thing you've experienced today, Klara? Klara?“
Nadechla
jsem se k odpovědi, ale najednou mi slova přišla podivně lidsky
nízká a bezvýznamná. Usmála jsem se a vyhlédla z okna. A celá
třída se mnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat