Nanovo

Není to ještě tak dávno, co jsem celkem často používala věty začínající slovy „nikdy bych ...“.

 Nikdy bych si nenechala ostříhat vlasy, nikdy bych na sebe nevzala nic růžovýho, nikdy bych nechtěla bydlet na intru.

Je březen 2017 a já mám na příští týden termín u kadeřnice, novou (a zatím jedinou) růžovou košili a minulý týden jsem nastoupila na intr. Jsem to pořád já, jen jsem zase někdo trochu jiný.

Postupem času jsem došla k tomu, že nemá smysl mít lidem za zlé, že se mění. Nikdo už nikdy nebude takový, jako byl před minutou, protože každý životní zážitek a každá zkušenost nás po malých kouskách utváří a postupně prohlubuje znalost lidí a světa kolem nás.

Je to jako když na papír kápnete vodovku a fouknete do ní brčkem. Barva se rozeběhne do všech stran a tvarů a vy nikdy nevíte, jak to skončí, jak to dopadne. A přesně tak je to i v životě. Nikdy nevíme.

Mám teď svojí vycházkovou kartu a průkazku s fotkou a číslem pokoje. Jsem zaevidovaná, zapsaná, jedna z davu.

Taky mám povlečenou postel nahoře na palandě, několik polic, jednu část skříně a chuť to všechno zažít.

---

Když jsem ve středu ráno táhla do schodů velkou tašku s pantoflema, povlečením a vůbec vším potřebným, myslela jsem na knížku Stařec a moře a na to, že ta taška je teď moje ryba, kterou do toho čtvrtýho patra prostě donesu stůj co stůj. To zápasení, ta rozříznutá dlaň, jo, takhle mi v tu chvíli bylo. Říkala jsem si, do háje, když se tak snažil, musím se snažit taky!

---

Zjistila jsem, jak moc jsem v poslední době byla sama, když jsem přišla mezi tolik nových lidí. To by přece nešlo, je tam tolik lidí a já jsem ráda sama, říkala jsem si.

Jenže mít jen tak za kým jít, neplánovat, co budete dělat večer, protože to přijde samo, jít si jen tak s někým zahrát na kytaru a místo učení literatury si povídat u starých a dávno prachem pokrytých písniček je osvobozující.

Přemýšlím, co mě čeká zítra a co za rok, kde budu za deset let. V takových chvílích si snažím připomínat, že abych zlepšila to, co bude za rok, musím něco udělat nejen dnes, ale hlavně hned.

Takže budu psát, i když mám pocit, nebo spíš protože mám pocit, že bych mohla psát líp a zejtra se probudím, i když mám pocit, nebo spíš protože mám pocit, že by mi to všechno mělo dávat větší smysl.

Budu chodit na večeře a snídaně a myslet na to, v kolik zavírají sprchu, budu si brát vycházky, v pátek se těšit domů a psát o tom články a třeba to bude fajn.

Po prvních pár dnech jsem tady ještě trochu ztracená, nevím přesně, jak se co dělá, ale spíš mám srandu sama ze sebe. Z toho, jak jsme si všichni strašně podobní, když nás někdo vyhodí ze zajetého režimu. Většinu část dne se snažíme to skrývat, jak jsme všichni stejní, ale pak přijde večer a rozmluvy a smích a my zjišťujeme, že je v nás něco, co nás dělá lidmi.

Chtěla jsem si zkusit být na intru a tak jsem tady.

To by mohlo znamenat, že když chci být spokojená, jednou spokojená opravdu budu, když se o to budu chtít rvát.

Život je plnej osobních experimentů. Alespoň můj život teda určitě.