Občas si musím připomenout, že se to všechno děje jenom v mojí hlavě. Všechny vymyšlené scénáře a písně z filmů doprovázející každý můj krok na ulici, vzpomínky a myšlenky, nápady a duševní zlomeniny, všechno se to děje jenom v mojí hlavě.
A ostatní to mají úplně stejně.
Ne stejně v tom smyslu, že by přemýšleli nad stejnými věcmi jako vy, že by se na ně dívali stejně jako vy, že by chtěli nebo cítili věci totožné a totožně.
Jde o to, že každý z nás má v hlavě svůj svět, svůj privátní vesmír, který je i barevný i černobílý, plný zvuků i ticha, všeho dobrého i špatného, něžného i zvráceného.
Hrozně bych si přála, aby si lidé více pomáhali a byli na sebe hodnější. Aby se ty rozdíly v hlavách jednotlivců respektovali. Může to znít jako naprosto primitivní a samozřejmá věc, ale podle toho, co vidím okolo sebe, tomu tak ve spoustě případů opravdu není.
Chci víc kluků, co na chodníku pomáhají stařenkám s nákupem a víc holek, co pomůžou jiné paní do schodů s kočárkem.
---
Každý pátek odpoledne se domů tahám s těžkou taškou a pokaždé si říkám, jak je možné, že přestože nemám problém s tím někomu pomoct, mě si nikdo nevšimne. Proklínala jsem karmu až bůhvíkam, ale minulý pátek mi poprvé s taškou pomohl jeden postarší pán.
Dali jsme se do řeči a ten pán řekl:
"Na světě je strašně moc nenávisti, cynismu a zla. Ale my se musíme pořád tvářit pozitívně."
Když jsme se rozloučili, uvažovala jsem nad tím a pak mě napadlo, jak je krásné, že přestože ten pán tohle ve světě vidí, pomohl mi. V tom, co řekl, je sice něco hrozně smutného, ale je třeba vidět svět alespoň trochu realisticky. Přestože vidí to špatné, nezanevřel na všechno ostatní.
A přesně tohle musíme dělat.
Musíme znovu milovat, i když nám někdo ublížil.
Musíme hledat nové přátele, i když náš už někdo zklamal.
A musíme žít dál, i když jsme už mnohokrát selhali.
Mějme rádi život, protože jenom díky němu můžeme každý den začít znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat