A tak dál: Lutetia Parisiorum

Moje heslo není "vidět Paříž a zemřít". Vždycky jsem o ní věděla, ale nikdy nebyla středobodem mého zájmu.

Pořád sním o Londýně a Oslu, Moskvě, Stockholmu a Berlíně, ale to nic nemění na tom, že ve mně Paříž zanechala velké a hlasité dojmy.

Ve vrozeném ruchu hlavního města na mě působila strašlivě klidně, ve své velikosti a ohromnosti skromně.

Měla jsem pocit, že z každé ulice vidím do celého města, díky širokým trojúhelníkovým spojům ulic. Na vyhlídce z Montmartru mi patřil celý svět, při přecházení Champs-Elysées jsem byla součástí něčeho velkýho, něčeho, do dýchalo a tepalo všude okolo. Při budovách Louvru a u Vítězného oblouku jsem se dotkla historie, v Notre Dame pocítila výšku i tíhu toho, co nás údajně převyšuje.

A Eiffelovka - tak ta tam fakt je a je fakt pěkná. Všechny fotky, obrázky a pověsti nelhaly.

Mrzí mě, že jsem v Paříži strávila pouhý jeden den. Při plánování nadcházejících výletů do zahraničních hlavních měst s tím už budu opatrná, protože stejně jako při jednodenní návštěvě Amsterdamu mi v zádech zůstala spousta věcí, kterou jsem chtěla vidět a neviděla. Tím spíš má ale člověk důvod se tam vrátit - a přesně to mám v plánu.

Až se ale někdy do Francie znovu podívám, ráda bych viděla z celé země trochu víc, různá další města a hlavně přírodu.

Nesmím to s tím plánováním ale moc přehánět, protože, věřte nebo nevěřte, do zápisníku jsem si předem poznamenala, jaké bude v Paříži počasí, teplota, rychlost větru, srážky a vlhkost vzduchu. V uvolněné a mladistvé atmosféře města mi ale stejně nakonec nějaký déšť a vítr byly v růžové košili a černém baretu vcelku ukradené.

Ráda pozoruju lidi, jejich chování, výrazy a oblečení a v Lutécii tomu bylo nejinak. Pařížské ženy, slečny a dívky jsou stylové, i když asi ne všechny. Jsou ale krásné, to bezesporu. Přišla jsem na to, že je to hlavně tím, že to tolik neřeší. Vypadají klidně a nenuceně, žádná křeč.

V centru města zahlédnete velké množství běžců, což mě potěšilo. Běhají všude, obratně se vyhýbají osobním autům, vyhlídkovým jízdám v kočárech i zájezdním autobusům. Stačí stát na jednom místě několik minut a zahlédnete jich alespoň pět. Lidi ještě sportujou, co víc chtít!

Lidé jsou ochotní a s averzí k otázce položené v angličtině jsem se nesetkala, starší generace by se ale určitě chovala trochu jinak. Velké množství nápisů je uvedeno i v němčině, to mě překvapilo. Taky mě překvapila přehlednost metra. V Praze jsem schopná se ztratit v rozmezí dvou stanic, tady je všechno označené třikrát, takže zabloudit snad ani nejde, přestože je tu metro mnohonásobně rozlehlejší.

A to nesmím zapomenout - všichni totálně ignorují nějakou zelenou a červenou na semaforu pro chodce. Prostě jděte a všichni se vám vyhnou. Je to nádherný pocit moci.

---

Musím tu sdílet jeden roztomilý zážitek ze stanice metra, kdy jsme s mamkou něco hledaly v mapě a vedle nás seděla velmi umělecky vypadající slečna, která měla na koleni rozloženou partituru a s maximálním soustředěním si zapsanou melodii pískala.

A taky jeden zvláštní zážitek - češtinu tady uslyšíte mnohem, mnohem častěji, než byste si mysleli.

---

Podobné příspěvky se mi nepíší lehce. Mám pocit, že na spoustu věcí zapomínám a další spoustu opomíjím, že u cestování nezvládám předat to, co jsem skutečně viděla. Ale cestování je, jak víme, nepřenosné, nemá tedy smysl si to vyčítat.

Budu doufat, že vám moje zážitky ještě více přiblíží fotografie, se kterými jsem, musím říct, docela spokojená.

Paříž je velmi inspirativní město - aby ne, se všemi umělci v ulicích, s malými kavárnami a voňavými pekárnami, pomalovanými zdmi, vášnivými polibky uprostřed ulic, galeriemi, bílými budovami s malými balkonky, s všudypřítomnou módou, se všemi těmi vůněmi, cizími jazyky, s tou neskutečnou atmosférou.

I po měsíci mi ještě knížka i sešit voní levandulí, kterou jsem tady utrhla a stejně tak nenechám vymizet krásné momenty z mojí první návštěvy Francie.

Jestli máte příležitost, jeďte. Víc nemám co dodat.