„Hineni.“
(heb.) "Zde jsem." (biblické zvolání,
související s Abrahamem, také připravenost pro víru)
-
Žena se probudí ve zcela prázdném
bytě. Chvíli se bude líně protahovat a pak se na posteli rozhodně
posadí. Neuslyší ničí kroky, ruch ulice, hlasy sousedů.
Vyhlédne z okna, ale ani dole na chodníku nikoho neuvidí. Snad to
bude tím, že je neděle brzy ráno. Žena se zachmuřeně obleče a
nasnídá. Učeše se, vyčistí si zuby, na ruku si připne hodinky.
Zaposlouchá se. Ticho ji začne objímat, neuslyší brekot
sousedových dcer, ani štěkot psa na schodech.
Když sejde do přízemí a vyjde ven z
domu, nepotká vůbec nikoho. Celý dům bude obemknut ledově
klidným tichem, které pálí a zalézá do rukávů i nohavic.
Žena půjde ulicí a každou chvíli
se ohlédne. Chodby města budou nehybné, na kůži nebude cítit
vítr. Pach výfuků aut, na který vždy byla zvyklá, zmizí.
Zamíří směrem k pekárně,
zalomcuje klikou. Všimne si cedulky: „Přijdu hned.“
Bezradně se ohlédne a zadoufá, že
ji někdo bude pozorovat. Na protějším chodníku ale nikoho
neuvidí. Domy i silnice budou pouští bez života.
Bude se dál motat mezi pomníky
lidských duší, neuvidí ani neuslyší jediného živého člověka.
Zdrceně se vrátí domů. Posadí se
na židli a zběžně se podívá na hodinky. Budou ukazovat úplně
stejný čas jako ráno.
Nenapadne ji, že v tuto chvíli už
nebude třeba den dělit na ráno, odpoledne, večer a noc. Nebude
přemýšlet nad tím, že by mohla být lapena v bezbřehém a
nekonečném bodě vlastní nicoty, kde je člověk vždy a napořád
tak sám, jak to jen jde. Čas pro ni přestane existovat, i když v
jeho lži bude žít ještě dlouho. Neustále bude čekat na západ
slunce nebo změnu ročního období, to všechno ale bude
zapomenuto. Pořád bude doufat, že někoho potká, že uslyší
jakýkoliv známý hlas nebo zvuk. Už neusne, protože nebude
unavená. Čas se zastaví a přestane existovat a jeho jediným
důkazem, jeho jediným pozůstatkem bude dům, ve kterém žena bude
přebývat. Ale nebude žít.
Nebude kupovat potraviny, spánek
přestane mít smysl. Žena se bude dívat z okna, celou věčnost
bude pozorovat to hmatatelné ticho, bude ho zkoušet rozehnat, bude
mlátit okolo sebe, bude chtít ničit a převracet, taky bude křičet
a bude velmi zoufalá. Nakonec se vrátí k oknu.
Bude chtít rozbít zrcadlo, ale z rány
po střepu se nevyvalí ani jediná kapka krve. Odejde z místnosti
plné střepů, ale když se ohlédne, zrcadlo tam bude znovu,
neporušené, neprůhledné.
Za zrcadlem se málokdy skrývá pouhá
zeď.
Jak se bude dívat z okna, z očí se
jí po tvářích budou řinout bezútěšné slzy prázdnoty.
Cestička každé slzy nebude moct uschnout, protože tam ani nikdy
nebyla, ani nikdy nebude. V ženině tragédii se její suché slzy
stanou metaforou veškerého zla, které po sobě zanechala.
Žena už se nikdy neprobudí.
Každý začátek je konec jiného
začátku.
Žádné komentáře:
Okomentovat