cesta

… se v Praze narodil, ale od té doby se tam vrátil pouze jednou. Jede navštívit nemocného otce, 20 let se neviděli. Daniela sedí v týmž kupé, Petr se jí líbí. Už tři roky je v nefunkčním vztahu a pořád doufá, že se něco změní. Mariana ve vedlejším voze má rakovinu, ale zatím o tom neví. Je na cestě na běžnou lékařskou prohlídku. Igor usnul a zdá se mu o první ženě jeho života. Nyní žije s Ondřejem a konečně se cítí milovaný. Karin se dívá z okna vlaku, stojí v chodbičce a blouá očima po krajině. Usmívá se, včera dostala své vysněné místo na pozici učitelky v mateřské školce. Alfred zkouší signál na telefonu, chce zavolat domů. Předevčírem se mu narodila první dcera, jeho partnerka měla poporodní komplikace. Tomáš, který sedí vedle, má naprosto příšernou rýmu. Včera se opil a vsadil se, že neskočí nahý do sněhu. Karolína zasněně hledí skrz sklo a myslí na svého bratra. Jsou jednovaječná dvojčata, bratr Dan právě skládá zkoušku v autoškole. Klára se snaží na malém stolku pod okenm dokončit zápis maturitní četby. Ruší ji křik malé Aničky z vedlejšího kupé. Anetu, maminku Aničky, vyhodili rodiče z domova, protože nezná otce svého dítěte. Nyní doufá, že bude moci alespoň nějaký čas bydlet u své nevlastní babičky Lídy. Marii se spustila krev z nosu, zuřivě se snaží v tašce najít kapesník. Ráno si vzala o jeden prášek na ředění krve více, má totiž potíže s pamětí. Adam svačí, připravil si chléb s medem, jablka a ořechy. Rád jí zdravě a snaží se pravidelně sportovat, je pravidelným účastníkem ekologických demonstrací. Jakubovi bylo před měsícem osmnáct. Ve svém volném čase nejraději hraje počítačové hry a minulý týden se rozhodl nejít volit. Petr ...

Výdech koncentrované věčnosti

„Hineni.“

(heb.) "Zde jsem." (biblické zvolání, související s Abrahamem, také připravenost pro víru)

-

Žena se probudí ve zcela prázdném bytě. Chvíli se bude líně protahovat a pak se na posteli rozhodně posadí. Neuslyší ničí kroky, ruch ulice, hlasy sousedů. Vyhlédne z okna, ale ani dole na chodníku nikoho neuvidí. Snad to bude tím, že je neděle brzy ráno. Žena se zachmuřeně obleče a nasnídá. Učeše se, vyčistí si zuby, na ruku si připne hodinky. Zaposlouchá se. Ticho ji začne objímat, neuslyší brekot sousedových dcer, ani štěkot psa na schodech.

Když sejde do přízemí a vyjde ven z domu, nepotká vůbec nikoho. Celý dům bude obemknut ledově klidným tichem, které pálí a zalézá do rukávů i nohavic.

Žena půjde ulicí a každou chvíli se ohlédne. Chodby města budou nehybné, na kůži nebude cítit vítr. Pach výfuků aut, na který vždy byla zvyklá, zmizí.

Zamíří směrem k pekárně, zalomcuje klikou. Všimne si cedulky: „Přijdu hned.“

Bezradně se ohlédne a zadoufá, že ji někdo bude pozorovat. Na protějším chodníku ale nikoho neuvidí. Domy i silnice budou pouští bez života.

Bude se dál motat mezi pomníky lidských duší, neuvidí ani neuslyší jediného živého člověka.

Zdrceně se vrátí domů. Posadí se na židli a zběžně se podívá na hodinky. Budou ukazovat úplně stejný čas jako ráno.

Nenapadne ji, že v tuto chvíli už nebude třeba den dělit na ráno, odpoledne, večer a noc. Nebude přemýšlet nad tím, že by mohla být lapena v bezbřehém a nekonečném bodě vlastní nicoty, kde je člověk vždy a napořád tak sám, jak to jen jde. Čas pro ni přestane existovat, i když v jeho lži bude žít ještě dlouho. Neustále bude čekat na západ slunce nebo změnu ročního období, to všechno ale bude zapomenuto. Pořád bude doufat, že někoho potká, že uslyší jakýkoliv známý hlas nebo zvuk. Už neusne, protože nebude unavená. Čas se zastaví a přestane existovat a jeho jediným důkazem, jeho jediným pozůstatkem bude dům, ve kterém žena bude přebývat. Ale nebude žít.

Nebude kupovat potraviny, spánek přestane mít smysl. Žena se bude dívat z okna, celou věčnost bude pozorovat to hmatatelné ticho, bude ho zkoušet rozehnat, bude mlátit okolo sebe, bude chtít ničit a převracet, taky bude křičet a bude velmi zoufalá. Nakonec se vrátí k oknu.

Bude chtít rozbít zrcadlo, ale z rány po střepu se nevyvalí ani jediná kapka krve. Odejde z místnosti plné střepů, ale když se ohlédne, zrcadlo tam bude znovu, neporušené, neprůhledné.

Za zrcadlem se málokdy skrývá pouhá zeď.

Jak se bude dívat z okna, z očí se jí po tvářích budou řinout bezútěšné slzy prázdnoty. Cestička každé slzy nebude moct uschnout, protože tam ani nikdy nebyla, ani nikdy nebude. V ženině tragédii se její suché slzy stanou metaforou veškerého zla, které po sobě zanechala.

Žena už se nikdy neprobudí.

Každý začátek je konec jiného začátku.