Deutsch.

Po delší době bych se zase ráda zmínila o jedné ze skvělých knížek, které jsem měla možnost si přečíst. Tentokrát se bude jednat o knihu z prostředí Berlína, která hovoří o bezprostřední přítomnosti drog v životech mnoha tehdejších mladých lidí. Jaká jiná kniha by to mohla být než My děti ze stanice Zoo.

Psát tento článek bolelo. Bez legrace. Strávila jsem spoustu hodin přemýšlením, jak tento příspěvek uvedu, jak začnu a jak budu pokračovat a nic, vůbec nic mě nenapadalo. Hodněkrát jsem rozdělaných pár řádek v editoru otevřela, napsala jednu dvě věty, vztekle je smazala nebo je nechala "kdyby se hodily" a vše uložila do konceptů. Takže to uvádím stížností, jaké mám z nedostatku nápadů bebíčko. Dobrý, ne? Když někdy nebudete vědět, jak začít, doporučuji vyzkoušet.

Zase se zadrhávám, píšu větu a mažu jí. Pardon. Zpět do děje.

Nyní tedy k příběhu.
-(Trapnější začátek jsem neviděla, Kláro, styď se!)
-(Jak poroučíš.)
Hlavní hrdinkou celého příběhu je velmi mladá dívka žijící v Berlíně, která se v útrobách jednoho z hudebních klubů a diskoték dostává ke drogám. Kniha je psaná v monolozích, které si předávají dvě postavy - hlavní hrdinka a její matka. A na úvod si dovolím jedno přirovnání - stylem, jakým je to napsané, mi to dost připomíná knihu Kdo chytá v žitě. Stejně jako tam je totiž vše popsáno hovorově, vulgárně (a vlastně proč ne), nespisovně, syrově, zkrátka přesně tak, jak to je. Obě knihy jsou samozřejmě pořád dost odlišné, tohle ale považuji za jednu z věcí, proč se čtou tak dobře. Jsou důkazem, že bychom se neměli dívat jen na to, jak co vypadá, jako spíš na to, jaké to skutečně je. Kdyby obě knihy neměly zajímavou myšlenku a ještě byly nekorektně napsány, kdo by je četl? Přestože je občas těžké udržet při absenci interpunkce v hlavě obsah sdělení celé věty je hovorový a nespisovný jazyk přesto lidem mnohem bližší. (Vynechala jsem čárku. Dostala jsem tě.)

Celý příběh mě dojal, šokoval a nenechal v klidu, tím spíš, že je to skutečná zpověď, tedy žádná fikce. Je to jedna z knih, při nichž se vám chce místy plakat, místy křičet a místy hlavní hrdinku objímat.
Pokusím se načrtnout děj.
Jak už bylo řečeno, vše se odehrává v Berlíně a to v Berlíně minulého století. Atmosféra města je v celé knize velice důležitá, popisy prostranství a prostor jsou zde jednou z mnoha povedených věcí. Dílo má přiblížit fakt, jak v minulém století právě v Berlíně rostla konzumace drog mezi mladými lidmi (12 - 14 let), jakým problémem se tato kauza stala a co to s odpovídající generací udělalo. Mimoto kniha obsahuje soukromé fotografie autorky a části různých studií, které se věnovaly analyzaci celé situace.
Je dost možné, že někdo z vás zaznamenal, že byl tento příběh zpracován i ve filmové podobě. Jděte a pusťte si to.
Dovoluji si teď porušit jedno z takových nepsaných pravidel - je lepší si nejdříve přečíst knihu a pak se až podívat na film. Já jsem to provedla v opačném pořadí a nepřipadá mi, že bych o něco přišla, ba naopak. Myslím, že tady na tom tolik nezáleží. Film vás naladí do nálady knihy a kniha vás donutí se podívat na film, v každém z děl je obsah pojat trochu jinak. Asi není překvapením, že je kniha obsáhlejší, víc  k tomu ale říkat nechci. Tohle by si měl v hlavě zpracovat každý sám, jenom dodávám, že pokud mi něco chybí mezi českou povinnou četbou, pak by to byly právě knihy Kdo chytá v žitě a My děti ze stanice Zoo. A věřím tomu, že časem přijdu na další.
Snad vám tento (místy vážně mizerný) článek (jehož tvorba bolela) něco předal a pokud by se po jeho přečtení měl zamyslet byť jen jediný člověk, stálo to za to. Fakt. Vážně.

P.S. Třeba to tak bolelo proto, protože o výjimečných věcech se ne vždy mluví úplně jednoduše.
Teď už ale vážně mizím.