(O z)(měn)(ách)

Lidi tohle dělají často. Často se zadívávají do mlhavých dálek a melancholicky koulí očima, aby si mohli povzdechnout, že už "to není, co to bývalo". Že věci se změnily. Že teď je to jinak a jinak vždycky znamená hůř. Děláme to všichni včetně mě. Kdo ne, ukažme si na něj.

třeba bychom se na všechno měli dívat přesně takhle ... zeširoka

Problém se změnami je ten, že jsou třeba. A to, co je třeba, nemusí být vždy úplně žádoucí.
Když přijdu ze školy domů a dám si dohromady věci, co je třeba udělat, nechce se mi do nich. Když vám něco připadá jako úkol, začnete to automaticky odkládat a pak už je celkem jedno, zda jde o pilování nehtů (které se rozhodně nerovná řešení exponenciálních funkcí), poslech hudby (který normálně milujete/me) nebo určování jazykových vrstev. Prostě je to povinnost a povinnost mi nevoní.

Podívejte se třeba na mě, třeba právě v tuto chvíli. Je 23:38. Měla jsem už dávno spát, aby se ráno dalo případně hovořit o bdění. Měla bych si připravovat tašku do školy. Měla bych si pilovat nehty, poslouchat hudbu a určovat jazykové vrstvy.
Místo toho všeho tady sedím a píšu článek, který jsem si - a nedokážu to říct lépe než - vycucala z prstu.

Takže jsem učinila pozitivní změnu ve svém životě. Sice neplním svoje povinnosti, ale po šestnácti letech svého života začínám dělat spontánní rozhodnutí. Dobré, že? Však počkejte za pár let.

Snažím se tady už pěkných pár řádků celkem nemotorně popsat, že na změny je třeba si zvyknout. Vždycky můžou být špatné a malé, nebo špatné a velké, ale taky můžou být dobré a malé nebo dokonce dobré a velké. Člověk nikdy neví.


Není sice jednoduché si na změny zvykat hned, ale to jen proto, že to taky musí chvíli bolet. Musí to bolet, abychom si vážili toho dobrého, toho, co bylo a co může být. Bolí to, protože slovo emoce neobsahuje jen pozitivní pocity. Musí (a bude!) to bolet, protože zážitky nemusí být jen dobré, hlavně, že jsou silné.

(Pro inspiraci ke změně úhlu pohledu přidávám i pár fotek.)
A teď už asi dobrou noc.
Dobrou noc.