Pro ty zasvěcené z vás bude už z titulku zcela jasně patrné, o čem dnes budu hovořit. Nejedná se o nic jiného než o jednu z velmi diskutovaných, o jednu z již víceméně zaběhlých a přesto stále (ne-li víc a víc) populárních stálic současných čtenářů, co jsou alespoň trochu mainstream. Uhodli jste, dnes se bavíme o knize napsané Johnem Greenem, konkrétně o díle Hledání Aljašky.
Na rovinu říkám, že vás John Green pravděpodobně dostane.
Když se mi jeho kniha (pravděpodobně to byla Hvězdy nám nepřály, kterou jsem ale (zatím) nečetla) poprvé dostala do ruky, čekala jsem, protože už tu bylo určité povědomí o příběhu, že to bude neskutečný slaďák, doják, romantický výžblebt nezměrných rozměrů a že i z jediného odstavce, který jsem se zrovna chystala přečíst, poznám, že to nejspíš nebude nic pro mě. Předsudky zase jednou zapracovaly, co si budeme povídat. Je dost možné, že John Green přesně takové věci píše, ale píše je tak nějak obráceně. Když se na výše popsaný dojem podíváte úplně z druhé strany, můžete se stylu Greenova psaní poměrně přiblížit. Tohle v tom příběhu totiž najdete, ale tak šikovně upozaděné, že si to nejspíš nebudete připouštět.
K samotné knize.
Mám ráda knihy, které vás donutí se zamyslet a zahloubat, knihy, které vám něco předají a to ať už je to konkrétní "něco", nebo jen spoustu otázek, co vás k tomu "něčemu" mohou dovést. Krásné pojetí tohoto názoru bylo nedávno vyřčeno jedním velice zajímavým člověkem z mého okolí: "Miluju, když mě kniha úplně rozese*e." Tak přesně takové knihy mám na mysli.
Pokud hledáte něco, u čeho si odpočinete spíše pasivně než aktivně, možná by Hledání Aljašky nemuselo být pro vás. Proto nám to pan Green dal i do nadpisu, že musíme hledat a to není moc pasivní, že jo.
Ve zkratce řečeno, jedná se o příběh náctiletého kluka, který se vydává hledat velké Možná někam, kde nikdy nebyl, mezi lidi, které nikdy neviděl s tím, že to prostě nějak dopadne. Jde naproti obrovské změně, protože ho už starý způsob bytí nebaví. A co Aljaška? Jede snad na Aljašku? Lyžovat? Proč zrovna tam? Co je tam ta Aljaška?
Pššššt ... tiše ...
Ke Hledání Aljašky jsem se připletla půjčením od spolužačky (ještě jednou díky) ne jako slepý k houslím, jakožto spíš jako dalekozraký na Říp. Pořád tu ještě byly slídivé a našeptávající předsudky, pak tu taky bylo takové drobné sebeuchechtnutí, že toužím po něčem tak děsně populárním, a pak tu byla děsná chuť se začíst, která dala času, který jsem nad knihou strávila, jasné, nebo alespoň jasnější kontury.
No a vono nakonec fakt jo. Fakt že jo. Už chápu, proč jsou po tom všichni tak diví, co a kdo za tím vším šílenstvím stojí. Je to napínavé, vtipné, dojemné, smutné, veselé, krásné a odrážející realitu. Útrpné a měňavé jako duhová kulička mě ještě napadá. Ale to je k ději vážně vše. Pokud chcete, běžte hledat.
Na závěr se mi ještě chce dodat něco málo k věcem, které mi knihu připomínají či s ní jemně souvisí, případně na ni ukazují.
Stylem humoru mi Hledání Aljašky připadala jako mírnější forma knihy Miluji tě, Beth Cooperová (Larry Doyle), která byla jedním slovem boží a když se nad tím zamyslím, tyto dvě knihy jsou si v lecčems podobné, přestože je příběh velmi odlišný. Prostředím, vztahy a určitou složitostí, úvahami a zamyšlením mi připomínají jedna druhou.
Další zajímavá věc, co by se v knize dala najít, je velké, nechci říct nepřeberné, ale pro někoho třeba i nepřeberné, množství chytrých, vtipných i zajímavých citátů. Můj nejoblíbenější je citát učitele náboženství při první hodině: "Jste možná chytří, ale já jsem chytrý déle."
A nakonec ještě zmíním, že se kniha velmi zajímavě vyjadřuje k tématu utrpení v životě člověka.
Tak. To by bylo.
Ještě je mnohé co dodat, ale myslím, že to, o co jsem se chtěla podělit, bylo vyřčeno. Knihu Hledání Aljašky jednoznačně doporučuji a přestože je to tak děsně mainstream, musím i já přiznat, že to pravděpodobně nebyla moje poslední přečtená kniha od pana Trávníčka. Díky, Johne.
Žádné komentáře:
Okomentovat