Jaro

To bylo tak.

Seděla jsem ve třídě a četla si báseň Vítězslava Hálka.

Skrz prachem zastřené okenní tabulky na mě svítilo slunce a dopadalo na lavici v úhledných pruzích, jejichž hrany se rovnoběžně rozbíhaly po místnosti, po podlaze a dál.

Doufám, že jste si tu větu přečetli pozorně, protože mi dala práci.

Nicméně, jde o to, že v tu chvíli na mě sedla inspirace.
A tohle vzniklo.

Úvody jsou ošemetná věc, to vám tedy povím.

(Takže to bychom měli, pojďme číst.)


---


Jaro

Svítí slunce v novou zemi
Háj oděl se kyticemi
Kyticemi z pestrých květů
Zvolna, jistě
Jaro je tu.

Lid už větří v jarním vzduchu
Vůni, nápad, podnět, tuchu
Dítě zimě, matka létu
Zvolna, jistě
Jaro je tu.

Děti vyšly z domu v lesy
Sníh už zmizel, zimo, kde jsi?
Slyšet hlasy klarinetů
Zvolna, jistě
Jaro je tu.

Slunce svítí v novou zemi
Mraky pletou nebi lemy
Roztahuje větve v letu
Jaro
Zvolna, jistě
Je tu.


---


Bylo to právě před několika dny, když jsem jela vlakem domů a pozorovala za oknem rychle se míhající krajinu. Najednou mi bylo naprosto jasné, že jaro přichází. Nepřišlo nějak nepozorovaně a tiše, naopak, najednou je ze dne na den cítit ve vzduchu, i když je pořád ještě chladno a i když ranním mlhám, stejně jako prokřehlým prstům, ještě zdaleka není konec.

Sluníčko najednou hřeje s mnohem větší chutí, do školy už nejezdím za černa, ale za tmavěmodra a přestože se ve vzduchu ještě místy vznáší lehké a bloudící sněhové vločky, zima už rozhodně nemá takovou sílu jako před týdnem.

Večer jsou slyšet zpěvy ptáků a ráno zpěvy srdce.

Ven už se dá těšit.
Už se ven chodíme těšit, ne mrznout.

Mám jaro ráda.
Ani ne tak kvůli tomu, že jsem vždycky na jaře zase o rok starší (i když jsem kvůli výše zmíněným důvodům neskonale ráda právě za jaro), ale zkrátka kvůli tomu, jak všechno dýchá, probouzí se a čerpá sílu. A v neposlední řadě tu sílu i dodává.

Každé roční období má pár týdnů, kdy je úplně nejhezčí.
U léta a zimy ještě stále váhám, kdy to přesně je, u jara a podzimu mám ale víceméně jasno.

Jaro je pro mě nejhezčí v úseku asi jednoho týdne zhruba na konci března (ale to se mění), kdy se všechny květy teprve otevírají, všechny listy se teprve nesměle zelenají, asi jako já před tabulí, všechno je ještě napůl schované a přitom napůl připravené vyrazit do světa.

Další krásný úsek je přechod jara v léto.
A pak ještě, když kvetou šeříky.

Ách.

(Jednou mi bylo řečeno, že jsem romantik, protože mám ve všem rozpory.
Bylo to milé a zničující zároveň.
Ale to odbočuji.)

Zkrátka je teď vše takové natěšené, ve vzduchu voní nový, nepoznaný esprit a všichni se těšíme na nové (a doufáme, že pravidelné) přísuny vitaminu D.

Takže otvírám okno, ani ne tak kvůli větrání,
ale spíš,
abych byla jaru blíž.

Těšíte se?