A tak dál: Leden 2016

Na úvod se pokusím tak trochu obhájit sama před sebou.
Článek tohoto typu většinou vychází poslední den v měsíci. Což není dnešek. Dokonce to nebyl ani včerejšek a dokonce ani den předtím. A ten předtím taky ne. To mi nahrává na vyjádření se k tomu, pro koho tento blog vlastně píšu. Ale mě to ani tak neštve kvůli lidem, co tento blog čtou. Proč?

Víte, mohla bych se omlouvat, že ten článek nevyšel. Jo, mohla bych. Ale neudělám to.
Proč? Tenhle blog totiž nepíšu primárně pro ostatní. Píšu ho hlavně pro sebe, protože já chci, protože mě to baví a protože mně to dělá radost. A pokud si z toho něco vezme i někdo další, je to příjemný bonus, zpětná vazba umí být krásná věc.
Nebudu lhát, že by mě nepotěšilo, když někdo nepravidelnost článku zaregistruje a zeptá se, co se děje. Ale jsem si jistá, že jste mě pochopili.
Takže článek zkrátka (zatím) nevyšel. Svět pořád stojí, internet funguje, zhroucení sítě blogspotu kvůli přetížení jsem nezaregistrovala (čas na můj ofenzivní humor). Nebyla chuť, nebyla nálada. To víš, že se to může stát, že i ty se začneš kácet.

První měsíc v novém ruce. Fuh.
Začněme jednoduše - byl to fajn měsíc. Byl to hezký začátek do nového roku a i přes bolestné věci, které se mi v životě dějí, jsem si leden moc užila. Je ale třeba to vidět jako celek, o to se snažím. A celek tvoří předek i zadek - tedy jak dobře nasvětlená strana, tak i zpola a úplně zastíněná strana. Některé věci nejsou jednoduché, ale musím uznat, že u sebe postupně nacházím nadhled, o jehož existenci jsem nikdy neměla ani potuchy. Považuji se za hodně citlivého člověka, teď ale přicházím i na části svojí (temné) duše, které mi poskytují deštník a hromosvod za více či méně očekávaných bouří.

Připadám si celkem v pohodě sama se sebou, což mi činí velkou radost.

Moje rok staré já by se mi divilo.
Na většinu věcí, co teď dělám, by se nejspíš jen zpovzdálí koukalo a říkalo by: to je dobrý, já zůstanu tady.

Užila jsem si několik plesů, přestože na takové akce zase tolik nejsem a jsem ráda, že je plesová sezona víceméně za námi.
Stejně tak se mi daří nacházet, co právě potřebuji, po plesové sezoně je to třeba zrovna čas o samotě, který potřebuji pravidelně a kterého se mi v poslední době tolik nedostává.
Obecně mi připadá, že lépe dokážu vycházet s lidmi okolo sebe. Mým cílem není je měnit, spíš se jim snažím porozumět, protože vím, jak je krásné, když vám někdo rozumí. Takže jsem do nového roku vstoupila víceméně s tím, že věci jsou, jak jsou a když budou jiné, tak budou jiné. Předchozí věta zavání extrémní nečinností, ale nebyla tak myšlena. Spíš jsem chtěla říct, že se snažím nebránit tomu, co nemůžu ovlivnit - takových věcí je v životě více než dost. Pokud to ovlivnit jde, určitě se budu snažit, ale pokud to nejde ... tak to tak třeba také má být.

Snažím se nalézt cestu, jak a o čem sem vlastně chci psát, co tady chci publikovat.
Také uvažuji o změně designu blogu, ale to má asi čas.

V polovici února tedy vydávám shrnutí za leden a musím říct, že je mi stejně jako minulý měsíc dobře.
Je mi fajn.
A připadá mi, že už vím, jak moc je to na mně.

Dnes mi úplně cizí pán řekl, že vypadám smutně.
Tak jsme se spolu trochu zapovídali o stavu zamyšlení.
A o tom, že dneska už je skoro trestné přemýšlet.

Přestože vypadám smutně, i když mi srdce plesá, tak jsem možná za to svoje zmatený já s kamennou tváří ráda.
Na celý život mi byl nadělen jen tenhle obličej
a jsem víceméně zvyklá
a ráda
že ho mám
že mám vůkol dobré lidi
že se mám
a tak vůbec.

přišlo i pár slunečnějších dnů

1.1.2016, asi 9 ráno

reflection

go drunk, you're home

někdy si užívám prázdnotu vlastních fotek

pokud někde potkáte takto oblečené individuum, tak jsem to možná já

výraz plně zaujatý nazouváním boty
mám ráda převlékací kabinky, fakt že jo

layers

tohle je jedna z těch fotek, co se hodně špatně vysvětlují
nejspíš pochází z období nemoci, kdy jediné, po čem jsem toužila, byla procházka mezi lidmi