A tak dál: Duben 2016

Už to dorazilo i na západ Čech. Všechno kvete a roste, bují a překypuje, páří se a zpívá. Dny se prodlužují, stmívá se v osm, rozednívá se brzy. Tak. Small talk bychom měli za sebou. Jaký byl můj duben 2016?

Rozkvetlý, chce se mi říct.
A krásný, musím ještě dodat.

Hmm, jaro. Bylo to někdy ke konci března, kdy jsem těsně po probuzení skrz rolety poprvé viděla spíš šeď než čerň a trochu mě to vyděsilo. Na půli cesty k oknu se mi rozbušilo srdce při pomyšlení, že jsem zaspala a když jsem na několikátý pokus úspěšně vytáhla roletu, došlo mi, že tohle není vtip, že se mi do dveří dobývá denní světlo a že končí období, kdy se můžu vymlouvat na tmu jako na důvod mého pozdnějšího než pozdního vstávání.

Vypadá to, že si stěžuju, ale to já jen tak naoko.

To, že je osm hodin večer a venku je světlo, mě nenechává tak docela v klidu při pomyšlení, že tu za chvíli bude léto a letní večery, dny volna, letní deště, letní vítr, který se v nynějších dnech teprve rodí a rozvíjí.

Duben byl hodně kulturní měsíc.
Poprvé se mi naskytla příležitost navštívit Národní divadlo - a to hned dvakrát, aby toho náhodou nebylo málo.
To nejspíš znamená, že mám na nějakou dobu tak trochu vybráno, ale to vůbec nevadí, byl to pro mě zážitek, který si určitě (a moc ráda) ještě zopakuji.

K první návštěvě Národního divadla a první shlédnuté opeře jsem taky poprvé viděla Slovanskou epopej a tím pádem i poprvé navštívila Národní galerii. A to vše s mou kamarádkou - bytostí krásnou skrz naskrz.

Takže DMD.

Děsně Moc Dojmů.

---

Přes všechny šedivé dny, protože v každém měsíci nějaké jsou, se mi povedlo se přenést a snažím se je nebrat jako něco zlého, co by mi mohlo ublížit. Naopak. Jsem asi ten typ člověka, co takové dny potřebuje. Nejsem pro permanentní sluníčkový optimismus, nemám v lásce lidi, co takhle uvažují a tak to zkrátka je.
Vidím rozdíl mezi optimismem, který podporuju a mezi vyloženým sluníčkářstvím, které je strašné už jen poslouchat.
Mám za sebou šestnáctý rok života, takže ano, už se trochu znám.
A těžko říct, zda se někdy chci poznat úplně. Takhle může být každý nový den totálně novým experimentem.

Když se ohlédnu za uplynulým rokem svého života, vidím veliký rozdíl v tom, jaké všechno bylo před rokem a jaké je to teď. Tomu se nedivím, spíš konstatuji. Když se dokáží diametrálně lišit dva po sobě jdoucí dny v týdnu, ba dokonce dvě hodiny v jednom dni, není nic divného na tom, jakou změnu udělá 365 dní.
Jsem určitě trochu jiný člověk než před rokem, ale stejně tak jsem trochu jiný člověk než před hodinou. Jsem za tu změnu ráda. A určitě funguji spokojeněji než dříve.

Spoustu lidí v mém okolí přispělo k tomu, že jsem si svůj narozeninový den skutečně užila a obecně se ten den vydařil. Jistě, můj život se netočí jen kolem jednoho dne v roce a jen kolem toho, aby se vyvedl, ale zkrátka jsem si těch 24 hodin užila tak, jak jsem si je užít chtěla.

---

Duben mi přinesl první koukání na modrou oblohu po dlouhé zimě, první pozorování mraků, jeden uběhnutý závod, pohár za závody v motokárách (nejezdím na motokárách), už taky vím, co jsou to fiály a aby toho vlastenectví tento měsíc nebylo málo, tak jsem mimo shlédnutí Strakonického dudáka a nutné fotky NÁRODA SOBĚ ještě přečetla Babičku. Spadlý řetěz, několik přečtených knížek, první stepovací boty (a vystoupení v hodně, hodně krátkých šatech), spoustu básniček a spoustu tmy, která se mi před očima mění ve svítání.

---

Není až tak jednoduché celý měsíc shrnout do několika odstavců na počítači psaného textu, mnohem jednoznačněji o něm vypovídají zápisky psané rukou pozdě v noci, kdy už celé město spí a také není až tak jednoduché sem psát věci z mého života, když vím, že se o to dělím skutečně s kýmkoliv, kdo na můj blog narazí. Proto příliš netoužím po tom, aby se tady objevovalo úplně všechno, co se mi děje a úplně všechno, co prožívám.
I v tomhle ale vidím změnu, píšu sem toho mnohem více, než když jsem si blog v létě 2015 založila.

Co se týče poezie, i to jsou poměrně niterní věci.

Tím chci jenom říct, že tady je Krakonošovo. A proto se tady dějou dost divný věci, tak jen, abyste to věděli.

Tohle bilancování mám ráda.

Zkrátka, učím se.
Učím se žít.

A učím se ráda,
vždycky to tak (ale) (ne)bylo.