L*ve is in the air

Na světě prý chybí láska. Někdo si ji ulovil, zařízl, uklohnil a zabalil ke svačině do alobalu na odpolední směnu.
Na světě prý chybí láska, slyšela jsem. Někdo ji někam zakopal, zahrabal, vypůjčil a nevrátil.
Na světě prej schází láska, vidím všude a okolo.

Máme dva dny po prvním Máji, venku je šedivo a lesklé kapky vody dopadají na něžné bílé květy, pod kterými si zamilované dvojice ještě dva dny zpět přísahaly, že spolu zůstanou alespoň do konce měsíce. Stačí zapnout zprávy, otevřít noviny, otevřít pusu. Na všechnu lásku prý prší, všude se jí nedostává, všude je jí málo. Čím to je?

Jakmile člověk ráno vstane, hned si vybírá. Můžeme si vybrat, zda zůstaneme ležet nebo vstaneme o chvilku dřív, můžeme si vybrat příchuť čaje nebo kávy, můžeme si vybrat zubní pastu, vybíráme si vůni šamponu, müsli si vybíráme z padesáti druhů, dlaždičky na podlaze ze dvou set a mléko minimálně ze tří. Zapomněla jsem ale na výběr mezi dnem a nocí.

Nemyslím tím výběr mezi ranní a noční hodinou, z nichž obě jsou sice určeny na spánek, ale většinou to připadne jen na jednu z nich.

Myslím tím výběr mezi tmou a světlem, černou a bílou, mléčnou a šedivou, když se ráno hrabeme z postele.

Všichni si moc rádi stěžujeme. A všichni si rádi tu a tam povzdechneme:
"To je dneska šílenej svět."
"Lidi se dneska už vůbec nechovaj jako lidi."
"Na světě už jsou jenom svině."
"To je jasný, za to může facebook."

Problém je v tom, skrz jaký filtr jsme si dnes ráno povolili koukat.
Když se rozhlédnete s tím, že to přesně tak chcete vidět, tak uvidíte, jak staré paní s nákupem nějaký jiný cizí pán ochotně odnesl tašku do schodů. Uvidíte, jak maminka tlačí kočárek, usmívá se a nekouří u toho. Uvidíte, jak se páry vodí za ruce a usmívají se na sebe. A když pak projdete kolem výlohy náhodného obchodu, třeba na jednom ze skel výkladních skříní zahlédnete i svůj úsměv, náhodný a třeba sotva znatelný, ale třeba ho opravdu uvidíte. A hlavně pocítíte.

Až někdy budete mít pocit, že ze světa zmizela všechna láska a lidé jsou jen hnusní, sobečtí, vypočítaví a nepřejícní, moje rada zní - pusťte si v rádiu písničky na přání. Uslyšíte tolik lásky, že ji nebudete schopni všechnu pobrat.
Ztracená víra hrozny z vinic neposbírá a to dokonce ani ty hrozny, ve kterých se v takové smutné večery máte chuť utopit.

Takže vás prosím, až příště půjdete po ulici a někomu spadne šátek, zvedněte ho a vraťte. Takové šátky, drobáky, papíry a peněženky se totiž mění v milé telefonáty, které vám budou určené přesně v tu chvíli, kdy to bude potřeba. Jen je musíte nechat proměnit.

Láska nejni sprostý slovo.
Lidi se maj pořád ještě rádi
a mít rád je moc krásná věc.