Čaj o páté

Všichni nálepkujeme a kdo říká, že ne, tak ten kecá. Během života člověk dostává tolik označení, že kdyby věděl o všech z nich, nejspíš by se zhroutil, od toho ale existují tajemství. Všichni si sebe samé i ostatní lidi okolo sebe ukládáme pod určitá hesla, zařazujeme je do určité složky, sekce, oddělení, skupiny, podmnožiny, odnože. Dáváme jim názvy a schováváme je do šuplíků, abychom neměli strach, že zničehonic vylezou jen tak odnikud a budou připraveni nám škodit. Máme pocit, že pokud to má název, není to nebezpečné. Stephen King by mohl vyprávět (TO jako fakt?).

Tak třeba dospěláci. Zvláštní skupina lidí. Nedá se říct, jací jsou, protože pojmem „dospělák“ můžu zahrnout člověka, kterému je šedesát stejně jako člověka, kterému je čerstvých dvacet. A to mluvím jen o tom, jak ta osoba vypadá. Jak je to ale s vnitřní a tedy čistě subjektivní dospělostí člověka?

Cítím se já v sedmnácti letech dospěle?

Asi jak kdy.

Cítím se dospěle, když napíšu dopis, napíšu adresu a odnesu ho na poštu, kde koupím známku a dopis odešlu do dáli.

Taky se cítím dospěle, když si kupuju měsíční jízdenku na vlak. Velké peníze, velké počty, velký byznys, dámy a pánové. Všechny slevy a data, co si člověk musí pamatovat, zkrátka hra pro velký děti.
Když říkám "ano" místo "jo" a "prosím" místo "cože".
Když zvednu telefon a řeknu: "Prosím, Černá?".

Pak když píšu email cizímu (a pokud možno staršímu) člověku. Fuha, to je pocit, panečku.

Nebo bych se třeba mohla cítit dospěle, když se dokážu vydatně a přitom nutričně přijatelně sama nakrmit. Když uvařím něco dobrého, co se dá jíst, to se cítím dospěle. Do tohoto výčtu ale, a to je asi ten problém, zahrnuju i čaj a čínskou polévku.

Nenechte se ale zmást, uvařit čaj je věda. 

Pamatuju si svůj úplně první čaj, který jsem zkazila.

Maminka mi tehdy řekla: „Vidíš, člověk by řekl, že je to jenom čaj a jakou to dá práci, viď?“

Když se na to teď dívám s odstupem, asi už lépe rozumím tomu, o čem má celá ta vaše dospělost být.

Jde o podobné čajové i nečajové momenty, ve kterých rostete, ve kterých někam spějete, ve kterých tedy dospíváte. Ve kterých dospíváme. Ve kterých zpíváme, radostí i bolestí, ve kterých nezpíváme, radostí i bolestí.

Pokládám tedy otázku: Existuje dospělost? Existuje bod, ve kterém je člověk úplně dospělý?

A odpovídám: Cesta je cíl.