A tak dál: Květen 2016

Můj Máj začal u Smíchovského nádraží v Praze.
A skončil ve tmavé noci na západě Čech v mé posteli.

---

Musím se tu přiznat k několika věcem.

Musím se přiznat, že jsem na sebe hrdá, že příspěvek ke konci května tvořím už (!!) třetího června. Nebo 3.6. Nebo 3. června.

A taky se musím přiznat, že nevím, kde začít.

Nenacházím slov.

Těžko se mi teď píše, nedokážu najít nějakou věc, které bych se mohla zachytit, protože se jich stalo a děje tolik, že se mi v tom jen těžko orientuje.
Jen pro představu:
Tak třeba dneska ráno jsem při ranní cestě na nádraží viděla uprostřed ulice sporák. No fakt.

Včera mi jeden mladý Němec na nádraží strčil svojí jízdenku s bezradným výrazem, snad jsem ho ale i tak posadila do správného vlaku. Pane, jestli jste nedojel do Werdau, tak je mi to upřímně líto.

Zhruba před hodinou a čtvrt jsem dočetla knížku Obranný reflex od Petra Eisnera. Ne, to není jenom tak něco. Tak jako já musel na nádražních lavičkách vypadat už jenom ten podnapilý pán v roztrhané bundě. Knížky šlechtí, ano, ano.

Takže takový je hrubý nástřel.

Teď to asi vypadá, že svůj život trávím na nádraží.

O to tu ale teď nejde.

--

Těžko se mi teď píše.

Připadá mi, že mám na konečcích prstů olověné kapky, které mi drží prsty na písmenkách pod nimi. Je těžké je zvednout, je těžké si to všechno v hlavě utřídit a tvořit smysluplné věty, kterým má rozumět i někdo jiný než já.

Krom toho mám taky pocit, že nedokážu psát tak, jak bych chtěla a to je, mírně řečeno, frustrující.

--

Zmíním se tu teď o několika věcech, co mě za květen potěšily.
Začnu třeba prvním květnem, který si pamatuju se vším všudy. I domácí sladké rohlíčky, i domácí sladký polibek, třešeň, i podzemí chebského hradu.
Můžu pokračovat jednou květnovou nocí, kterou jsem s partou moc fajn lidí probděla v ulicích Prahy. Střízlivá, hodilo by se říct. Ne vážně, luštili jsme šifry. Taky jsem luštila. Nebo to možná bylo tak, že oni luštili a já dělala, že luštím. Něco z toho. Každopádně usínat ve čtvrt na šest ráno na zastávce autobusu není zážitek k zahození. Zvlášť, když si uvědomíte, že ti lidé, které jste potkali včera večer a vidíte je před sebou i teď, ráno, se mezitím stihli vyspat.
Dále bych ráda zmínila Den stepu v Praze, který jsem měla tu čest na vlastní plechy prožít s ostatními členkami našeho kroužku. Bylo to fan-ta-ta-tastický.
Taky to byl přesně rok, co jsem se dostala do skupiny lidí, ve které se skutečně cítím dobře. Je to pocit k nezaplacení.
Potěšilo mě i to, že se mi povedlo poměrně dost fotek, o kterých si myslím, že jsou alespoň ucházející.
Pak to byl další kurz swingového tance, kam jsme se přihlásili s mojí drahou 0,5.

(Polovičkou.
Ehm, no.)

A spoustu drobných radostí i starostí mezitím, spoustu krásných slov, spoustu krásných večerů, nocí a rán a spoustu věcí, co se nevyvedly. Spoustu černých i černějších myšlenek. Věci, o kterých jsem si myslela, že jsou uzavřené a zmýlila jsem se.

--

Dlouho jsem přemýšlela, jak tenhle článek vlastně dám dohromady. Ale tento typ příspěvků je pro mě tak jako tak pravidelní měsíční osobní výzvou. Kolik sem toho ze sebe dám? Kolik vám toho předhodím? Kolik toho kdo sní? Kolik je málo a víc a tak akorát?

Teď, 3.6.2016, ve 14:35, mám v hlavě zmatek, vážení, takže to asi pro dnešek stačí.

Je tu teď smutno a ticho a šedo, poprchává, ať už v mojí hlavě nebo za okny.

---

Ještě je tu ale jedna věc, ke které se musím přiznat.

Když jsem dnes ve škole přemýšlela, co si napíšu na ruku, po chvíli přemýšlení jsem nakonec napsala jen: La vie est belle.

Protože život je krásnej.

Napíšu. Slibuju.

P.S. Za 27 dní jsou prázdniny.