Spát se mi co? Chce!

Mám ráda spánek. A chce se mi dodat, že spánek má zcela určitě rád mě. Těch 8 a více hodin, které teď o prázdninách denně trávím v posteli jsou vykoupením celoročního dennodenního strádání z hlediska (ne)dostatečného odpočinku. Zatímco ve školním roce jsem téměř permanentně jako Schwarzenberg, co právě povolil další pravidelné dodávky rohypnolu do ČR, teď se ze mě stává člověk bez kruhů pod očima, člověk, který jako první věc ráno neřeší, že nikam nechce, zkrátka se mě stává šťastný člověk!

Občas se dívám na naučná videa o spánku a ve všech se mluví o tom, jak moc je spánek pro lidský mozek důležitý a jak jeho absence může tentýž mozek poškodit. A tím myslím nevratně poškodit. Upřímně, po každém takovém dalším prohloubení znalostí mám ze sebe horší a horší pocit, ale to se se vzděláním děje často, alespoň mně tedy určitě. A navíc, přestože už teď nemám školu, každý den uléhám s pocitem, že jsem dnes měla vstát dřív a že jsem něco nestihla.

Abyste tomu rozuměli, jsem totiž noční pták. Žádný skřivan nebo něco podobně ornitologicky zařaditelného, jsem prostě noční pták, nemám konkrétní název, protože žiju v noci a tudíž nejsem vidět. Nejradši chodím spát v ranních hodinách a vyspávám do odpoledne. Tak, basta fidli.

V těch naučných videích mimochodem taky dost často mluví o tom, jak je špatné, že je škola tak brzo a jak je špatné, že od puberty, kdy se tělo přirozeně zařadí buď mezi skřivany nebo noční ptáky, je prostě jedna strana diskriminována.

Víte vůbec, jaký je to úděl vzepřít se přírodě a muset vstávat v šest? Dovedete si vy, ranní ptáčata, vůbec představit, jak moc to bolí? Neničím si náhodou zdraví už jen tím, že si snažím přenastavit svůj osobní biorytmus?

Tak nevím, kde je pravda, kdo a co mi vlastně nejvíc ničí zdraví. A dozvím se to někdy? Těžko říct.

Napadá mě jediné rozumné řešení. Jít se na to vyspat. Potom třeba něco vymyslím.

P.S. Je 0:26.