Jak vyletělo celé hejno

Občas tomu prostě okolnosti chtějí. Zažil jsme to každý stokrát a pokaždé je výsledek stejně příšerný. Najednou máte o dvě tři brady a dvacet třicet kilo víc, o dvacet třicet (tisíc) vlasů míň a dvanáct třináct let navrch. Není zbytí. Celý vás společenský status je obsažen na jedné malé fotce na trolejbusové průkazce. A z toho papírku 3x3 cm prostě není úniku.

Pár dní zpět to potkalo i mě.

Plna odhodlání jsem se ve slunném a stále ještě letním odpoledni začala chystat k fotografovi. Nejdřív přišel problém s barvou oblečení. Když jsem uvážila, že v bílé budu zářit a barevné věci téměř nemám, rozhodla jsem se pro černou, která zkrátka nezklame.

Černé tričko se pro mě tedy v 30°C stalo ideální volbou. Zase.

Dále bylo potřeba vyřešit, jak si (ne)upravit vlasy. Těch kritérií, podle kterých jsem usuzovala vhodnost daného účesu, bylo hodně.

Vzpomněla jsem si na veškeré průkazy a průkazky veškerých mých kamarádek a spolužaček, všechny spojovalo to, že na těchto průkazech měly rozpuštěné vlasy.

Aha, tak takhle se to asi dělá.

Jenže to nevypadalo dobře. A tím nemyslím jenom všechno, co je vlevo od nuly mezi místy "dobře" a "špatně", tím myslím ještě hůř.

Rozpuštěné vlasy jsem tedy zavrhla. Stihla jsem si u toho vzpomenout na nedávný moment, kdy jsem poprvé v životě seděla v motokáře a když jsem si svazovala vlasy, dostala jsem ponaučení, že po zamotání vlasů do filtru, který je v motokáře v podstatě na jihovýchod od vaší hlavy, by mě to mohlo skalpovat. Dovedete si představit, o kolik cm vlasů méně jsem si v tu chvíli přála mít.

Na druhou stranu, nemusela bych teď řešit tohle. No, to je jedno.

Tak možná culík? To taky nevypadalo dobře. Nakonec zvítězil drdol.
Když jsem si znovu vzpomněla na všechny ty více či méně vítězoslavné obličeje s rozpuštěnými vlasy na všech těch obrázcích, připadala jsem si jako průkopník nové metody šití záclon ve dvacet let zaběhnutém šicím závodě.

Při posledním pohledu do zrcadla jsem si řekla asi jen tolik, že z úhlu přímo zepředu stejně vypadá každý jako dement, tak proč se s tím vůbec obtěžuju. Optimismu mám, jak jistě vidno, na rozdávání.

---

Vyrazila jsem do ulice zalité žlutou září slunce, které ke konci léta trochu víc studí a o něco méně hřeje, snažila jsem se jít narovnaná a dodat si tím do žil dávku sebejistoty.

Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Uvnitř byly tři další slečny různého věku a jedna paní, zřejmě maminka jedné z nich. Všechny si mě změřily od hlavy k patě a já jsem se snažila jenom nenuceně usmívat a stát rovně, přestože ve mně byla malá dušička.

(Víte, tomuhle na ženách nerozumím. Osoby mužského pohlaví jsou v tomhle mezi sebou mnohem přátelštější. Ano, samozřejmě, je tam taky potřeba soupeřit, ale nevraživost, která panuje mezi cizími příslušnicemi něžného pohlaví mi docela upřímně leze krkem. Proč se prostě nemůžeme usmát? Je to opravdu takový problém?)

Konečně jsem se dostala na řadu. Po několika slovních peripetiích s ceníkem si mě pan fotograf vzal dozadu do ateliéru, ukázal mi, kde je zrcadlo a ponechal mě v drobné předsíňce svému osudu. Když jsem se upravovala před zrcadlem, všimla jsem si obrovského bílého plátna přes celou stěnu, nafukovacích míčů poházených okolo a několika zářivek svítících vzhůru, které byly položeny na podstavcích. U zářivek stála židle, na které za chvíli budu sedět, jak jsem vytušila.

Pan fotograf vzal do ruky fotoaparát značky Lumix a já se s mým osudem na oné spoušti zadívala do objektivu. Rovná záda a sebejistota. Teda fotograf, ne já.

Mezi těmi třemi cvaknutími mi toho v hlavě běželo hrozně moc a zároveň skoro nic. Přišlo mi v tu chvíli strašně symbolické, kolik času a kolik stresu člověk musí zažít kvůli dvěma vteřinám. Kolik týdnů musí trénovat, aby mohl pět minut stát na jevišti. Kolik hodin musí mít naběháno, aby pak mohl běžet čtvrthodinový závod. Kolik toho musí mít nastepováno, než může dvě minuty improvizovat.

Byl to jeden z těch divných momentů, kdy se na všechno díváte shůry a vůbec nechápete, co se děje.

---

Fotky nakonec nedopadly až tak hrozně. Dokonce dopadly lépe, než jsem čekala. A když to má člověk za sebou, ví, že o nic nešlo.

Ale jedné věci strašně lituju a lituju jí pokaždé, když se nechávám fotit.

Lituju, že jsem ani tentokrát nevyplázla jazyk.