Pozoruju lidi okolo mě. Kolem zastávky, kde právě sedím, se děje nespočet životů, zatímco já jsem se pro tuto chvíli rozhodla jenom pozorovat, sledovat růst jiných. Všichni z těch lidí okolo mě jsou si podobní. A kdyby tu teď místo mě seděl někdo jiný, řekl by, že i já jsem podobná. Každý z těch lidí, co teď vidím, dělá něco trochu jiného. Někteří sedí v autě a řídí, někteří se na sedadle spolujezdce snaží předstírat, že ví, o čem se hovoří. Někteří za něčím spěchají, přebíhají přechod, auto s troubením zastavuje. Někteří široce gestikulují, dohadují se. Každý nějak a nad něčím přemýšlí, každý nějak žije, každý nějak dejchá, každý nějak je. Žijou mělce nebo zhluboka? Dýchají mělce nebo zhluboka?
Jak dejchám já?
---
Až se mi bude chtít, opustím tuhle lavičku, půjdu dál žít svůj život a zcela jistě budu někým pozorována. Zajímalo by mě, kolik potkávám lidí, se kterými se pozorujeme navzájem.
Zvednu se a půjdu dejchat zase někam jinam, mělce nebo zhluboka, nádech, výdech, než to všechno skončí, utichne, než se přesype všechen písek.
Ztratím se v davu, splynu se šumem, zaniknu jako vlna v moři a budu zanikat tak dlouho, až jednou zaniknu úplně.
Někdy mě děsí, jak moc jsme si všichni podobný.
Žádné komentáře:
Okomentovat