Maluju a vymalovávám myšlenky různejma odstínama, ale jenom ve svý hlavě, novýma odstínama, úplně novýma barvama, který teprve dostanou přidělenou vlastní vlnovou délku, který dostanou jméno, nálepku, který se zařadí do spektra a stanou se pevnou součástí mýho života.
---
Nenapadá mě, o čem bych měla psát, možná bych teda mohla psát o dnešním dni.
Dnešní den utekl rychle, stejně jako utekly ty před ním a utečou i ty další, co teprve přijdou. Dny utíkají strašně rychle, když se člověk ohlédne na to, co už všechno přestál a přežil.
Do vlaku jsem dneska nastoupila asi čtyři minuty před odjezdem, jako normálně. Zbylo na mě moje oblíbený místo, takový ty dvě sedačky, co jsou zřejmě vyhrazený pro introverty. To bylo fajn, vždycky mi to dokáže zlepšit den. Je zajímavý, kolik věcí mi denně zlepšuje den, ale je strašně těžký jimi žít po celý zbytek dne. Přichází nový podněty, nový smutky a nový myšlenky a člověk snadno zapomene, že to nebyl až tak strašnej den, protože na něj zbylo to oblíbený místo. Je snadný se v tom všem tak nějak ztratit.
Bylo hezký počasí. Svítilo slunce a měnilo chodníky pokrytý ledem v zrcadlo, který by vás dokázalo zabít, kdybyste se rozběhli a dobře skočili. Nebo by vám minimálně zlomilo nohu. Někdy má člověk takový pocit, že zrcadla zabíjí. Ale proč? Není to jen tím, že je necháváme?
V poslední době si často představuju sama sebe z pohledu někoho jinýho. Z pohledu někoho, kdo se se mnou zrovna baví. Co si o mně asi myslí? Hele, co když mě chápe? Co když to vidí úplně stejně jako já, co když je úplně stejnej jako já, ale nedokáže mi to vysvětlit, protože i přes naší identičnost jsme tak strašně, tak strašně moc vzdáleně jiní?
---
Taky jsem dneska myslela na to, co se mi teďka chce popsat jednoduše jako domino. Sled událostí, o kterém si myslíme, že máme jeho otěže pevně v rukou. Nemáme, těžko jsme kdy měli a těžko kdy mít budeme. Nevím, jestli existuje osud, ale možná jo. Někdy mi to tak připadá. Někdy se dějou takový věci, který si ráda vysvětluju jako osud, protože je v tom slově ukrytý cosi, co mi dává smysl. Má se to tak stát, stalo se to. Připadá mi, že se s tím pak dokážu líp srovnat. Dokonce třeba i dovedu říct proč se to stalo.
Nebo je to tak možná jenom pohodlnější. Je totiž jednoduchý předat veškerou zodpovědnost za svůj život nějaké vyšší síle nebo zkrátka jenom osudu. Proto je podle mě důležitý zůstat tak nějak nelapen. Mít nějakou tu osobní svobodu, nějakou vlastní identitu, nenechat se definovat něčím, o čem nevím, zda existuje. Ale co tvoří identity, co tvoří definice? Nevím. Strašně moc toho nevím a strašně moc toho ještě nebudu vědět.
---
Včera jsem myslela na to, jestli vůbec existuje pravda. Existuje? Kolik lidí, tolik pravd a kdo je ten, kdo rozhodne, která pravda je absolutní? Dalo by se teda říct, že existence absolutní pravdy by vyžadovala nějakou tu vyšší moc, nějaký ten osud nebo cokoliv. Je pravda ukrytá v morálce? Proč by se na mě dívali divně, kdybych se zvedla od stolu a zahodila příbor na zem? Jak se stalo, že tohle všechno někdy někdo vymyslel? Že si někdo sedl ke stolu a vymyslel, kdo komu potřese rukou jako první, jak budeme jíst, jak budeme mluvit, jak budeme žít?
---
Ale to už je zase jinej den.
Snad se můj blok (ne blog) brzo ztratí, snad brzo najdu a lapím dlouhý věty něčeho krásnýho, snad je vymyslím, snad je vyškrábu ze dna svý černý duše.
Do té doby budu zase žít a mít tolik pravd, kolik mám identit.
Žádné komentáře:
Okomentovat