Seděla jsem v parku na lavičce a topila se ve vlastním malým, až komickým vesmíru.
Přišla ke mně paní s papírem v ruce a něco mi povídá, natáhla jsem ruku, dotkla se potištěného letáku, paní mi ještě poděkovala a byla pryč.
Sedím tu na lavičce se svým malým komickým vesmírem a letákem, který slibuje odpovědi na velké otázky smyslu života. Ptá se mě, zda je bůh, je tu i adresa webové stránky, kde bych to snad mohla zjistit.
Ten smysl jsem tam nenašla. Ať papír převracím jakýmkoliv směrem, není tam, nevidím ho, nenacházím, snad se jenom špatně dívám, něco mi uniká, nějakou skulinu jsem možná přehlédla.
Třeba mi není dáno vidět, třeba se dívám ve špatnou chvíli na špatném místě. Měla jsem si vybrat jinou lavičku a jiný park, třeba mělo pršet, mělo být zataženo místo polojasna. Měla jsem si dva týdny zpět dát jinou snídani a předevčírem si obléct jinou košili, pak bych tam ten smysl třeba uměla vidět.
Ale dnes ne.
Sedím tu v parku na lavičce a směju se vlastnímu malýmu, až komickýmu vesmíru pro jeho košatou a rozložitou prostotu a jednoduchost, kterou maskuju pod složitými pocity, ve kterých se nemám šanci vyznat.
Kdyby se moji rodiče tenkrát potkali jinde a jinak, mohl být teď a tady v parku na lavičce můj vesmír komickej úplně jinak. Smála bych se jiným věcem a měla jiný košile, jedla jiný snídaně, používala jiný slova. Třeba bych tu seděla se zapálenou cigaretou nebo piercingem v jazyku, třeba bych tu čekala na něco nebo někoho úplně jinýho. A třeba bych v tom kusu papíru našla ten smysl života.
Jenže ten papír by třeba vůbec nepřišel.
Paní by prošla, život by šel dál, zvedla bych se a šla bych se vlastnímu malýmu, až komickýmu vesmíru smát zase jinam. Se mnou či beze mě, země by se točila dál.
Jak by vypadal tvůj život, kdybych byla někdo jinej?
Žádné komentáře:
Okomentovat