Až jednou zestárnu, budu mít spoustu popsanýho papíru.
Básničky, slova, písně a věty, aforismy, metafory a pleonasmy, souvětí a prachem zanesený cit dávno minulých dnů, který se s každým dalším tahem pera snažím uchovat.
V Praze je plno lidí. Jsou alternativní, slušní i neslušní, každý jiný, je jich jak much, je jich přehršel a právě ve chvílích, kdy jedu nacpanou tramvaji, mi to všechno dochází. Rozhlížím se kolem sebe, pach víkendu, volna a léta visí ve vzduchu jako zplihlé vlasy po hodinovém běhu. Krátké hnědé vlasy a nazelenalé oči, štíhlé i barokní postavy, nadýchané lokny, kulaté nosy a pihy, květované šaty, široké náušnice a pruhované kalhoty a v každé z těch schránek je srdce, zlomené a spravené, spravené a znovu zlomené, bijící, tonoucí, zurčící láskou, hněvem, smutkem, radostí a nenávistí, přetékající bytím a životem a lidskostí, jejíž upřímnou zvrácenost a zkaženost maskujeme za příbory, kravaty, civilizaci a takzvanou etiketu.
Každý z těch lidí nějak líbá a mluví, mají nemoci, bolesti a trápení, děti, psy a kočky, radostí, štěstí i neštěstí. Každý z nich nějak vypadá, každý nějak cítí, všichni, každý, do jednoho jiní.
Nemám zájem tohle pochopit. Budu se jen dívat a psát o tom, protože právě takhle, skrz slova, cítím já, jedna z nich, jedna ze všech, z davu, z lidí, které potkáváš.
Cítím všechno okolo mě, s dětskou radostí ukazuju na nebe na letící letadlo, protože mi takové věci pořád připadají neskutečné. Chci si udržet schopnost divit se. Ráda se dívám na mraky na modrým nebi, protože když jsou na nebi mraky, je na co koukat. Chci se koukat, nepřestávat pozorovat.
Jednou, až zestárnu, budu mít spoustu popsanejch papírů, bloků, sešitů a zápisníků a kdo ví, třeba je budu cpát skrz kopírku a lepit je venku na sloupy, aby každý z vás věděl, že není jediný ukrytý ve vlastní hlavě, že i ostatní mají nějaký pocity, že jsme všichni hodní i zlí a sobečtí i rozdavační, že jsme všichni chybující a nerozhodní lidé, ať už si to chceme nebo nechceme připustit.
Než budu stará, mám ještě trochu času nasbírat nové tváře, nová slova a nové lidské osudy, ještě tolikrát se budu nějak cítit, že se kvůli spotřebě papíru nemůžu považovat za ekologa.
I tohle píšu na zadní stranu vlastního životopisu, sedím na trávě u stromu v pražských Bohnicích a můj život se ubírá bůhvíkam. Každý z těch lidí okolo mě někam jde a já sedím a přemýšlím, zda se zvednu a půjdu dál, a když půjdu, tak kam.
Jména, hlasy, kroky a mezi nima já. Všechno to cítím a psala bych dál, kdyby mi nedocházel papír.
Žádné komentáře:
Okomentovat