Prázdnou místností dovnitř proudí vzduch otevřeným oknem. Pravidelnými nádechy se do neosvětleného pokoje dostává vítr, který probouzí všechno ospalé v tom tichém koutě, pohrává si se záclonou, která se ve světle láme.
Místnost prázdná jako pokoj v noci z úterý na středu, ač plná lidí a jejich myšlenek, zůstává prázdná, vyplňuje ji jedině vítr proudící otevřeným oknem, obepíná ty nejmenší částečky, všechny slabiky, přídechy a hlásky slov, která tu dnes byla řečena, ale ani tak nejde vidět, protože tak to s důležitými věcmi někdy je.
Míchá pořadí vět a souvětí, vymazává čárky, sem tam přidá spojku, mění významy všeho, co člověk vypustí z úst.
Slova jsou zmatená. Kombinace zvuků a gest, šelestu hlasivek a pohybu rtů, dotyků zubů a jazyka, nádech, výdech, blíž a blíž konci, s každým dalším slovem.
Srdce bijící v hrudi je důkazem života, buch, buch, stah a uvolnění, pohyby rukou a okysličený mozek, slova proudící z úst, úsměvy a žaly, radosti a světoboly, pohledy a oční kontakty.
Kolik tepů je v životě tak akorát?
Kolik nádechů a výdechů je pro mě vymezeno?
Kdo počítá všechny okamžiky, které mi vzaly dech?
Musím to zařídit tak, aby jich v mém životě bylo co nejvíc, pár nádechů si takhle našetřím, až zase přijde prázdná místnost v noci z úterý na středu, snad se mi budou hodit, až se mi nebude dostávat slov a slabik a hlásek a přídechů.
---
Kolik tepů, nádechů, výdechů a slov je v životě tak akorát?
Žádné komentáře:
Okomentovat