jediný světelný body na celý širý zemi
a vidět jsou
zdálky
z nebe
odevšad
a vidět jsou
v mlze korálky na niti
svítí jediný
žlutý hlavy barví vodu sycenou vzduchem
sám po kolena ve žluti
kolem se míhaj stíny nočních zvířat
slyší ale
nevidí než svou kořist, strach je v tuhle hodinu vzájemný
jediný světlý body v dlouhý protáhlý ulici
vine se městem nikde nekončí cesta
je napojená na místa
ve městech a zemích
nikdy nekončí
žlutá záře i když není než tma
přetrvá i když možná jen
na záporné straně osy.
---
někdy zaslechnu názor, že se básně nečtou, protože se jim dá jen těžko porozumět. v návaznosti na toto mě napadlo sem zapsat, jak tato báseň vznikla.
šla jsem ráno hlavní ulicí města, která se táhla do dálky. tu noc jsem naspala jen několik hodin, byla jsem unavená a dá se říct i mrzutá, celá scéna na mě působila dost melancholicky.
všechno obepínala hustá mlha, která se rozčleňovala jen díky lampám. žlutá záře dopadala na chodníky a tmavé stíny lidí. všechno černé bylo v tu chvíli ještě tmavší, všechno světlé bylo okamžitě žluté.
báseň vznikla asi hned první hodinu ve škole.
hlavní ulice mi připadala jako hezký symbol cesty, po které jde úplně každý. tento motiv nacházím tím spíš, čím víc se blíží maturita a další životní změny. jsou v tom zamíchaní i další lidé, osobní pocity a stavy, ale vesměs báseň vznikla díky tomuto momentu.
tento popis nemá sloužit nutně jako vysvětlení básně. spíš jen k nastínění cizí optiky, kterou je možné si skrz báseň přivlastnit, ztotožnit se s ní. ve všem se dá vidět všechno a tohle vzniklo jako popis mlhavého rána. ale co v tom uvidíte vy - to je jen a jen na vás.
Žádné komentáře:
Okomentovat