Z rukou mi padají kameny

Sobotní nebe odchází s vichrem,

který nezanechá nic nezměněné.

To pak myslím na to nové slovo, co jsem včera neznala,

na to, že se vrátil jarní vzduch (a že se vrátí znovu).

Když se ohlídnu, slyším jen vlastní kroky,

žádné jiné nevedou

mým směrem.

Jistěže mi patří trest,

že si už přesně nevzpomínám, kde stojí váš dům

a že se divím sněhu v lesích 

na konci března.

Snad mi nejpozději zítra, v neděli

smí být odpuštěno.

Sobotu odnese vítr a zítra to znovu budu já,

ale

sobotní nebe odchází s vichrem,

který nezanechá nic.

Nosím promarněné dny jako spony ve vlasech

Před dvěma lety je stejné místo,

jen jiné věty – před pěti lety jsem na ně čekala 

                         dnes na ně myslím

                         zítra je zapomenu.

                                                                           Nechám je zmizet,

                                                                           utopit ve vodních hodinách,

vysušit ve slunci příštího léta

až na ně jednou

budu vzpomínat.

---

Nosím promarněné dny jako spony ve vlasech,

                                               výložky na ramenou,

                                               medaile za odvahu,

záclony zavírám do oken, ať zbyde škvíra pro čas.

Ráda bych zapomněla: 1) jaký je jeho dech, že ho mám plné dlaně

                                     2) kolik ho dýchám (a vydechuju)

                                     3) že proudí všemi směry.

rudá zem

na sadě plném deště
rudá zem.

to jižní vítr stačil sklidit

před náma.

na sadě kdysi tvoje slova

rudá zem

to tvrdé ticho nestihlo uschnout

vedle cejchy na slunci.