Pojďte se bát

Je krásné letní slunečné ráno a já jsem tu s novým článkem. Taková rána jsou jako stvořená na to si jen tak lehnout do postele s nějakou dobrou knížkou. A přesně proto jsem tu.

Zdroj obrázku - zde

Dnešní knižní recenze bude o celé sérii strašidelných knih od Chrise Priestleyho – Příšerné příběhy. Série obsahuje tři díly, Příšerné příběhy strýce Montaguea, z Černé lodi a z temného tunelu vydané v tomto pořadí. Nejprve musím podotknout, že nebudu rozkrývat zápletky příběhů a nebudu spoilerovat, je přece třeba být ohleduplný, že. Budu se pouze snažit popsat osobní dojmy, případně komu by se knihy mohly líbit. Takže – jdeme na to :)

Všechny tři knížky jsou povídkové a napsané v rámcové kompozici – tedy jeden hlavní vedoucí příběh a v něm více jiných a „drobnějších“. Na knihách jsou strašidelné a ponuré už jenom obaly a na pohádkovosti a „dětskosti“ tomu dodává i fakt, že všechny menší příběhy jsou hlavním postávám vyprávěny, autor tedy nabízí prostor pro vlastní fantazii a jakousi volbu - věřit nebo nevěřit?

Každý z dílů je děsivý jakýmsi jiným způsobem. Já jsem tuto sérii četla napřeskáčku a dnes toho trochu lituji, třeba by můj dojem byl jiný. Nejdříve jsem četla poslední díl – tedy Příšerné příběhy z temného tunelu, protože jsem nevěděla, že se jedná o celou sérii. Dále pak strýce Montaguea a nakonec Černou loď. Temný tunel tedy pro mě měl „kouzlo prvních dílů“, stejně jako například u spousty filmových sérií, kde je prostě nejlepší první díl. Líbil se mi tedy nejvíce ze všech a navnadil mě na další dvě pokračování, což je trochu vtipné vzhledem k tomu, že touto knihou to má všechno skončit. Tuto první knihu jsem četla dlouho před tím, než jsem objevila pokračování a můj děsivý zážitek to nejspíš ještě umocňovalo a stále umocňuje. S touto knihou jsem strávila chvíle zalezlá pod peřinou v době, kdy už bych měla spát a bála jsem se zhasnout, protože prostě nevíte, co se může stát.

Všem bych ovšem doporučila, aby si knihy přečetli v pořadí, v jakém byly vydané. Přímo nenavazují, ale myslím, že do sebe poté všechno lépe zapadá.

Jak už jsem řekla, každý z dílů je děsivý jiným způsobem. Temný tunel je definicí slova „ponurý“. Nečekejte stvůry a nestvůry, jsou to spíše jemné náznaky děsu a strachu, při kterém si troufám říct, že tuhne krev v žilách. Černá loď je z celé série – a to říkám narovinu – nejnechutnější a nejnaturalističtější, nejspíš právě i díky názvu a kvůli tomu, že se jedná o život na moři. Strýc Montague je šokující. Tichý a minimalistický a překvapivý. Všechny tři knihy jsou ale napínavé naprosto neuvěřitelným způsobem, prostě ne, nemůžete jen tak odejít, nemůžete jít spát, ne, nejde to, musíte číst dál. Jestli jsem někdy četla něco napínavého, tyto knihy bych do výčtu určitě zařadila.

Většinou u knih nemám ráda, když je dočtu a zjistím, že se vše odehrávalo třeba jen jeden den, dvě hodiny, jedno odpoledne. Sama vlastně dobře nevím proč, možná mi to připadá jako hrozně krátký časový úsek a do knihy by se přece vešlo mnohem víc. Ale jsou lidé, kteří dokáží v sebedelší knize dobře popisovat právě jen takto krátkou chvíli a řečeno je vše a naprosto brilantně. Takovým člověkem určitě Chris Priestley je. Co na knihách vzhledem k tomuto oceňuji, je jejich délka – prostě tak akorát. Nejsou zbytečně roztahané a naopak ani uspěchané. A ještě krátce k postavám – počet není vysoký a přesně tak to příběhům dokonale sedí, všechno je zkrátka dotažené do detailu. Komu by se tedy tato série mohla líbit? (Tak) Určitě to nejsou jen pohádky pro malé děti, je to asi podobné jako s pohádkami Jo Nesba, s klidem si je můžou číst i dospělí. Údajně se Priestley snaží psát podobně jako Allan Edgar Poe. Samotnou by mě to asi nenapadlo, ale je fakt, že tito literáti jsou si ve stylu psaní nejspíš trochu podobní, i kdyby třeba jenom tím, do jaké napínavosti umí celý příběh přivést, že vám přímo graduje před očima. Tuto sérii bych doporučila jednoznačně těm, co se rádi bojí a možná ještě více těm, co se bojí bát. A čtěte to večer. Ať je sranda.