Jaro

To bylo tak.

Seděla jsem ve třídě a četla si báseň Vítězslava Hálka.

Skrz prachem zastřené okenní tabulky na mě svítilo slunce a dopadalo na lavici v úhledných pruzích, jejichž hrany se rovnoběžně rozbíhaly po místnosti, po podlaze a dál.

Doufám, že jste si tu větu přečetli pozorně, protože mi dala práci.

Nicméně, jde o to, že v tu chvíli na mě sedla inspirace.
A tohle vzniklo.

Úvody jsou ošemetná věc, to vám tedy povím.

(Takže to bychom měli, pojďme číst.)

Leden 2016

Na úvod se pokusím tak trochu obhájit sama před sebou.
Článek tohoto typu většinou vychází poslední den v měsíci. Což není dnešek. Dokonce to nebyl ani včerejšek a dokonce ani den předtím. A ten předtím taky ne. To mi nahrává na vyjádření se k tomu, pro koho tento blog vlastně píšu. Ale mě to ani tak neštve kvůli lidem, co tento blog čtou. Proč?