2017

"aby bylo vítání, musí být napřed loučení."

tak čau.

kontakt

ať už jakýkoliv, s kýmkoliv a čímkoliv

nevím

co je vlastně víc

slovo

moje první slovo bylo
a na víc si nevzpomínám je pryč
s dotykem včerejška

slovo

kterým začala válka boj bitva svár nesvár
s vlastní duší o ní
to slovo je pryč

všechno je pryč jako po válce
domy vyrabovaný okna vymlácený

chtěla jsem ti ukázat ten dům
můj oblíbený pokoj v něm
jen otočit klíčem
ukázat ti výhled z okna do zahrady

na začátku bylo slovo
a začátky končí začátkama
opak
uje se to dokola pořád
byla to slova pak činy pak věci a pak znovu slova

domy

rabovat vykrádat ničit zabíjet

slovem

moje první slovo bylo a víc
je to jedno
slovo bylo

je

štěstí prokletí.

cesta

… se v Praze narodil, ale od té doby se tam vrátil pouze jednou. Jede navštívit nemocného otce, 20 let se neviděli. Daniela sedí v týmž kupé, Petr se jí líbí. Už tři roky je v nefunkčním vztahu a pořád doufá, že se něco změní. Mariana ve vedlejším voze má rakovinu, ale zatím o tom neví. Je na cestě na běžnou lékařskou prohlídku. Igor usnul a zdá se mu o první ženě jeho života. Nyní žije s Ondřejem a konečně se cítí milovaný. Karin se dívá z okna vlaku, stojí v chodbičce a blouá očima po krajině. Usmívá se, včera dostala své vysněné místo na pozici učitelky v mateřské školce. Alfred zkouší signál na telefonu, chce zavolat domů. Předevčírem se mu narodila první dcera, jeho partnerka měla poporodní komplikace. Tomáš, který sedí vedle, má naprosto příšernou rýmu. Včera se opil a vsadil se, že neskočí nahý do sněhu. Karolína zasněně hledí skrz sklo a myslí na svého bratra. Jsou jednovaječná dvojčata, bratr Dan právě skládá zkoušku v autoškole. Klára se snaží na malém stolku pod okenm dokončit zápis maturitní četby. Ruší ji křik malé Aničky z vedlejšího kupé. Anetu, maminku Aničky, vyhodili rodiče z domova, protože nezná otce svého dítěte. Nyní doufá, že bude moci alespoň nějaký čas bydlet u své nevlastní babičky Lídy. Marii se spustila krev z nosu, zuřivě se snaží v tašce najít kapesník. Ráno si vzala o jeden prášek na ředění krve více, má totiž potíže s pamětí. Adam svačí, připravil si chléb s medem, jablka a ořechy. Rád jí zdravě a snaží se pravidelně sportovat, je pravidelným účastníkem ekologických demonstrací. Jakubovi bylo před měsícem osmnáct. Ve svém volném čase nejraději hraje počítačové hry a minulý týden se rozhodl nejít volit. Petr ...

roots

není to vždycky jednoduchý

ale slova jsou tady zbytečný

podoba

to bouchnutí dveří
šramot na schodech tohle
je určitě od sousedů

tohle není můj dům

a stojíš na schodech
máš v ruce kufr i když

určitě není tvůj

a piješ ze sklenice
zcela jistě víš

že rozhodně není tvoje

žiješ v cizím těle
protože
se bojíš toho svýho.

Výdech koncentrované věčnosti

„Hineni.“

(heb.) "Zde jsem." (biblické zvolání, související s Abrahamem, také připravenost pro víru)

-

Žena se probudí ve zcela prázdném bytě. Chvíli se bude líně protahovat a pak se na posteli rozhodně posadí. Neuslyší ničí kroky, ruch ulice, hlasy sousedů. Vyhlédne z okna, ale ani dole na chodníku nikoho neuvidí. Snad to bude tím, že je neděle brzy ráno. Žena se zachmuřeně obleče a nasnídá. Učeše se, vyčistí si zuby, na ruku si připne hodinky. Zaposlouchá se. Ticho ji začne objímat, neuslyší brekot sousedových dcer, ani štěkot psa na schodech.

Když sejde do přízemí a vyjde ven z domu, nepotká vůbec nikoho. Celý dům bude obemknut ledově klidným tichem, které pálí a zalézá do rukávů i nohavic.

Žena půjde ulicí a každou chvíli se ohlédne. Chodby města budou nehybné, na kůži nebude cítit vítr. Pach výfuků aut, na který vždy byla zvyklá, zmizí.

Zamíří směrem k pekárně, zalomcuje klikou. Všimne si cedulky: „Přijdu hned.“

Bezradně se ohlédne a zadoufá, že ji někdo bude pozorovat. Na protějším chodníku ale nikoho neuvidí. Domy i silnice budou pouští bez života.

Bude se dál motat mezi pomníky lidských duší, neuvidí ani neuslyší jediného živého člověka.

Zdrceně se vrátí domů. Posadí se na židli a zběžně se podívá na hodinky. Budou ukazovat úplně stejný čas jako ráno.

Nenapadne ji, že v tuto chvíli už nebude třeba den dělit na ráno, odpoledne, večer a noc. Nebude přemýšlet nad tím, že by mohla být lapena v bezbřehém a nekonečném bodě vlastní nicoty, kde je člověk vždy a napořád tak sám, jak to jen jde. Čas pro ni přestane existovat, i když v jeho lži bude žít ještě dlouho. Neustále bude čekat na západ slunce nebo změnu ročního období, to všechno ale bude zapomenuto. Pořád bude doufat, že někoho potká, že uslyší jakýkoliv známý hlas nebo zvuk. Už neusne, protože nebude unavená. Čas se zastaví a přestane existovat a jeho jediným důkazem, jeho jediným pozůstatkem bude dům, ve kterém žena bude přebývat. Ale nebude žít.

Nebude kupovat potraviny, spánek přestane mít smysl. Žena se bude dívat z okna, celou věčnost bude pozorovat to hmatatelné ticho, bude ho zkoušet rozehnat, bude mlátit okolo sebe, bude chtít ničit a převracet, taky bude křičet a bude velmi zoufalá. Nakonec se vrátí k oknu.

Bude chtít rozbít zrcadlo, ale z rány po střepu se nevyvalí ani jediná kapka krve. Odejde z místnosti plné střepů, ale když se ohlédne, zrcadlo tam bude znovu, neporušené, neprůhledné.

Za zrcadlem se málokdy skrývá pouhá zeď.

Jak se bude dívat z okna, z očí se jí po tvářích budou řinout bezútěšné slzy prázdnoty. Cestička každé slzy nebude moct uschnout, protože tam ani nikdy nebyla, ani nikdy nebude. V ženině tragédii se její suché slzy stanou metaforou veškerého zla, které po sobě zanechala.

Žena už se nikdy neprobudí.

Každý začátek je konec jiného začátku.

Někdo možná

Někdo tvrdí,
že nejhorší zvuk
jsou nehty na tabuli
nebo nůž na lahvi od piva.

Já neznám horší zvuk,
než hluk, co slyším,
i když je ulice
úplně prázdná.

pryč?

stojím u okna ale

dívám se dovnitř
ne ven.

obyčeje

říkáš si
tahle sukně už je dost krátká
ale
začneš ji nosit denně, protože
jsi jednou šla do pokoje v botách i když bys neměla
šlapat v botách po koberci zapomněla jsi flašku s vodou vyjímečně

a teď něco zapomínáš furt

potkáváš krom sebe důchodce s cigárama mezi rty
každá cigareta měla bejt poslední může bejt poslední
je to zvyk

zvykneš si

na slova který neuslyšíš od lidí co tě už nechtěj vidět

zvykneš si

nosit krátkou sukni
chodit na hodiny o ničem

zvykneš si na svý tělo
budit se v něm
snídat obědvat večeřet
kupovat jízdenku na vlak
zvykneš si v noci spát někdo
to tak kdysi zařídil.

zvykneš si na život
a zvykneš si zvykat

a když budeš mít velký, velký štěstí
budeš schopen vidět každý ranní paprsky
jinak
budeš schopen si v tom vlaku jednou sednout proti směru jízdy
a nepoblejt se z toho.

eshop

jednou jsem bloudila po webu s hodinkama a
bylo tam napsáno
online poradna
zodpovíme každý dotaz

zeptala jsem se jaký je smysl života a
ta paní prej že neví že mi nemůže poradit

tak se ptám

proč takoví lidi obchodují s časem?

cyklické věty

přestaň se takhle tvářit
prosimtě
usměj se
jinak se přestanu cítit dobře

jak se to zase tváříš
proč jsi už zase smutná

proč mi tohle děláš
proč mi tohle děláš
usměj se

prosimtě

už se takhle netvař
usměj se
už nikdy se takhle netvař
už nikdy nebuď smutná, ju?
už nikdy nebudeš smutná, dobře?

nech mě najíst
nech mě se s tím vyrovnat
nech mě

ať to nemusím řešit
ať tě nemusím řešit
ať se tě nemusím ptát přestaň
ať jsme v pohodě nech toho nic to není

usměj se

ať na nás nikdo nekouká
ať nejsme divný nápadný
ať můžeme vypadat dobře

usměj se
ať se o tebe nemusím starat
ať můžu zapomenout.

Nedorozumění

Setkání proběhlo před jedenáctou. Všude už byla tma.
Stály naproti sobě.
Žena promluvila první:
"Ty jsi ale krásná."
Kočka nic.
"Kde asi bydlíš...?"
"Ptala ses mě na něco?," řekla kočka.
"Máš hrozně pěkný kukadla."
"Mluvíš divně, má to být otázka?"
"Č ččč ... pojď sem!," natáhla žena ruku.
"Co to děláš? Odpověz!"
"No ták, hodná čičinka ..."
"Nesahej na mě, ptala jsem se, co chceš dělat!"
"Ani pohladit se nenecháš, jsi namyšlená kočka."
"Nerozumím ti. Nevím, co říkáš. Mluvíš divným jazykem!"
"A přitom pořád mňoukáš. Nerozumím ti, číčo."
"Opravdu ti nerozumím."

Pak obě odešly. Tma nebyla o nic světlejší.

xxx

otevřu dveře chodník láva krok utoneš

když nebudeš dávat pozor a

nebe se mi vpíjí do vlasů už postopadesátý

v tomhle roce

kterej trvá a skončí jako všechny

před ním a po něm

dneska je to strašný ale za pět let

za pět let se budem usmívat

že jo?

naopak

zase lžičku do koše kelímek do dřezu

pořád naopak

větve se hýbou

plynule jako těla ve vodě

jako voda v těle

zakletá

životem

taky jsme zakletý

že jo?

kouzla a čáry

kouzla a linky

kouzla a protnutý osy

čáry života mají dvojí význam

stížnost

dala jsem do mikrovlnky popsanej papír

potřebovala jsem teplé slovo.

xxx

ceny jsou uvedeny na zadní straně bolení

smůla má, že někdy tančím jak o život

a pak zas mlčím jak v hrobě

že půlka duše mý čehý a druhá hot

smůla, že zmatek má v sobě.

(psáno v pondělí)

světlo se nesměle

po zácloně rozlejvá

ve včerejšku neděle

měsíc furt ubejvá

mám strach

že když zavřu oči

že úplně zmizí

vítám další osobnostní

pubertální krizi.

důležitá životní rozhodnutí

3:18
vzbudila jsem se z neklidnýho snu
snad mi tohle pomůže

---

aby bylo jasno

já ani nevim, jestli je to umění

jen vim, že to je

a hrozně

hrozně mě to baví

a dým furt stoupá, ještě tu budem

kafe si dopijem a pak už pudem

půjdeme spolu městem, co houpá

kafe je dopitý a dým furt stoupá

ještě tu budeme, snad ještě chvíli

kdo ví, zda vůbec jsme tady byli.

jaký je asi život lidí mimo naší kuchyň
jinak krájej chleba
ale probouzej se do stejný nicoty

do šera a samoty

jako my

všichni jsme v tom sami spolu
všechny nás to táhne dolů

tak proč pořád řešíme to
že mimo naší kuchyň se chleba krájí jinak?

denně

smířit se s křehkou skleněnou deskou

s někým

koho nikdy neuvidím

bodydrumming session, čirá improvizace

vytvořeno ve spolupráci se společnostmi google, asus, samsung a nikon

a se skupinou midi lidi (píseň pokoj)

báseň Snad nikdy nezjistím

přepis zde

p. s. 

prožít týdny

napsat minuty

hovořit vteřiny

rodinné odpoledne

Jde a nejde

Chci zachytit ten moment
Než kapky splynou v proud
Než v celku zmizí detail
Než se jedinec ztratí v davu.

---

Jsou okamžiky, kdy vám dojde, co znamená žít - žít znamená pomíjet a užívat si chvíle pomíjení. Přijdou chvíle, který nebude možný zachytit, prostě si jimi jen musíte být jisti, musíte o nich vědět, musíte je cítit.
Pak pochopíte, jak to funguje.

---

„Díváš-li se na odkvétající květ jako na umírající květ, naplňuje tě to smutkem. Díváš-li se na něj jako na součást celého stromu, který se mění a který brzy ponese ovoce, vidíš jeho skutečnou krásu. Až pochopíš, že odkvétání a opadávání květů je známkou toho, že strom brzy ponese ovoce, pak pochopíš život.“

na co myslím při práci v oplatkárně

-
je slušnost v životě to nejdůležitější? slušnost mezi lidmi je velmi důležitá, měl by v ní ale být obsažen i respekt k cizímu rozhodnutí, se kterým nemusíme souhlasit

nelíbí se mi obraz takového slušného člověka, co se nikdy neopil a nikdy nelíbal s jazykem
slušnost k životu je nemarnit ho, když už tady jsme. a respekt k jeho rozhodnutí, která ne vždy ovlivníme --> osud.

existovala by slušnost bez studu? viz Vyhnání z Ráje

- 
jsem tím, čím se zdám být?
je, jak se vidím, realistický?
je to, jak mě vidí druzí, realistický?

-
jak někdo může mít nerad líbání s jazykem?

-
vím toho tak strašně málo, že nevím skoro nic. chci se snažit vědět a nesmím dopustit, aby škola byla mým jediným zdrojem vědění. vědění jsou informace, informace jsou vývoj, chci se vyvíjet

-
za jak dlouho bych zmrzla jen v tričku a kalhotách v -20°C? jak by se tato doba změnila, kdybych předtím uběhla 10 km?

definice

tohle že jsem já?

Lutetia Parisiorum

Moje heslo není "vidět Paříž a zemřít". Vždycky jsem o ní věděla, ale nikdy nebyla středobodem mého zájmu.

Pořád sním o Londýně a Oslu, Moskvě, Stockholmu a Berlíně, ale to nic nemění na tom, že ve mně Paříž zanechala velké a hlasité dojmy.

Tonutí v jezeře za bouřky

Tonutí v jezeře za bouřky

a nehty zarytý v kůži zad

jehly v každým slově

na co jde vlastně spolíhat

krom

tonutí v jezeře za bouřky

a prsty v zásuvce ve zdi

ani nehty na tabuli

tak bolestivě nezní

jako

tonutí v jezeře za bouřky

je přikrývka ušitá z ledu

nápoj, co svět ti podává

složený z tisíce jedů

protože

tonutí v jezeře za bouřky

tak jako dnešní noc drásá

a jako orel krade mi

ze srdce zbytky masa

já a

tonutí v jezeře za bouřky

spolu kráčíme krajem

a jak se znám

a jak to znám

oba

nevyhrajem.

Úseky #16

červen 2017

Úseky #15

konec května 2017

Podvečer

Seděla jsem v parku na lavičce a topila se ve vlastním malým, až komickým vesmíru.
Přišla ke mně paní s papírem v ruce a něco mi povídá, natáhla jsem ruku, dotkla se potištěného letáku, paní mi ještě poděkovala a byla pryč.

Sedím tu na lavičce se svým malým komickým vesmírem a letákem, který slibuje odpovědi na velké otázky smyslu života. Ptá se mě, zda je bůh, je tu i adresa webové stránky, kde bych to snad mohla zjistit.
Ten smysl jsem tam nenašla. Ať papír převracím jakýmkoliv směrem, není tam, nevidím ho, nenacházím, snad se jenom špatně dívám, něco mi uniká, nějakou skulinu jsem možná přehlédla.
Třeba mi není dáno vidět, třeba se dívám ve špatnou chvíli na špatném místě. Měla jsem si vybrat jinou lavičku a jiný park, třeba mělo pršet, mělo být zataženo místo polojasna. Měla jsem si dva týdny zpět dát jinou snídani a předevčírem si obléct jinou košili, pak bych tam ten smysl třeba uměla vidět.

Ale dnes ne.

Sedím tu v parku na lavičce a směju se vlastnímu malýmu, až komickýmu vesmíru pro jeho košatou a rozložitou prostotu a jednoduchost, kterou maskuju pod složitými pocity, ve kterých se nemám šanci vyznat.
Kdyby se moji rodiče tenkrát potkali jinde a jinak, mohl být teď a tady v parku na lavičce můj vesmír komickej úplně jinak. Smála bych se jiným věcem a měla jiný košile, jedla jiný snídaně, používala jiný slova. Třeba bych tu seděla se zapálenou cigaretou nebo piercingem v jazyku, třeba bych tu čekala na něco nebo někoho úplně jinýho. A třeba bych v tom kusu papíru našla ten smysl života.

Jenže ten papír by třeba vůbec nepřišel.

Paní by prošla, život by šel dál, zvedla bych se a šla bych se vlastnímu malýmu, až komickýmu vesmíru smát zase jinam. Se mnou či beze mě, země by se točila dál.

Jak by vypadal tvůj život, kdybych byla někdo jinej?

Nahodile

Až jednou zestárnu, budu mít spoustu popsanýho papíru.

Básničky, slova, písně a věty, aforismy, metafory a pleonasmy, souvětí a prachem zanesený cit dávno minulých dnů, který se s každým dalším tahem pera snažím uchovat.

V Praze je plno lidí. Jsou alternativní, slušní i neslušní, každý jiný, je jich jak much, je jich přehršel a právě ve chvílích, kdy jedu nacpanou tramvaji, mi to všechno dochází. Rozhlížím se kolem sebe, pach víkendu, volna a léta visí ve vzduchu jako zplihlé vlasy po hodinovém běhu. Krátké hnědé vlasy a nazelenalé oči, štíhlé i barokní postavy, nadýchané lokny, kulaté nosy a pihy, květované šaty, široké náušnice a pruhované kalhoty a v každé z těch schránek je srdce, zlomené a spravené, spravené a znovu zlomené, bijící, tonoucí, zurčící láskou, hněvem, smutkem, radostí a nenávistí, přetékající bytím a životem a lidskostí, jejíž upřímnou zvrácenost a zkaženost maskujeme za příbory, kravaty, civilizaci a takzvanou etiketu.

Každý z těch lidí nějak líbá a mluví, mají nemoci, bolesti a trápení, děti, psy a kočky, radostí, štěstí i neštěstí. Každý z nich nějak vypadá, každý nějak cítí, všichni, každý, do jednoho jiní.

Nemám zájem tohle pochopit. Budu se jen dívat a psát o tom, protože právě takhle, skrz slova, cítím já, jedna z nich, jedna ze všech, z davu, z lidí, které potkáváš.

Cítím všechno okolo mě, s dětskou radostí ukazuju na nebe na letící letadlo, protože mi takové věci pořád připadají neskutečné. Chci si udržet schopnost divit se. Ráda se dívám na mraky na modrým nebi, protože když jsou na nebi mraky, je na co koukat. Chci se koukat, nepřestávat pozorovat.

Jednou, až zestárnu, budu mít spoustu popsanejch papírů, bloků, sešitů a zápisníků a kdo ví, třeba je budu cpát skrz kopírku a lepit je venku na sloupy, aby každý z vás věděl, že není jediný ukrytý ve vlastní hlavě, že i ostatní mají nějaký pocity, že jsme všichni hodní i zlí a sobečtí i rozdavační, že jsme všichni chybující a nerozhodní lidé, ať už si to chceme nebo nechceme připustit.

Než budu stará, mám ještě trochu času nasbírat nové tváře, nová slova a nové lidské osudy, ještě tolikrát se budu nějak cítit, že se kvůli spotřebě papíru nemůžu považovat za ekologa.
I tohle píšu na zadní stranu vlastního životopisu, sedím na trávě u stromu v pražských Bohnicích a můj život se ubírá bůhvíkam. Každý z těch lidí okolo mě někam jde a já sedím a přemýšlím, zda se zvednu a půjdu dál, a když půjdu, tak kam.

Jména, hlasy, kroky a mezi nima já. Všechno to cítím a psala bych dál, kdyby mi nedocházel papír.

Prázdno?

Prázdnou místností dovnitř proudí vzduch otevřeným oknem. Pravidelnými nádechy se do neosvětleného pokoje dostává vítr, který probouzí všechno ospalé v tom tichém koutě, pohrává si se záclonou, která se ve světle láme.
Místnost prázdná jako pokoj v noci z úterý na středu, ač plná lidí a jejich myšlenek, zůstává prázdná, vyplňuje ji jedině vítr proudící otevřeným oknem, obepíná ty nejmenší částečky, všechny slabiky, přídechy a hlásky slov, která tu dnes byla řečena, ale ani tak nejde vidět, protože tak to s důležitými věcmi někdy je.

Míchá pořadí vět a souvětí, vymazává čárky, sem tam přidá spojku, mění významy všeho, co člověk vypustí z úst.

Slova jsou zmatená. Kombinace zvuků a gest, šelestu hlasivek a pohybu rtů, dotyků zubů a jazyka, nádech, výdech, blíž a blíž konci, s každým dalším slovem.

Srdce bijící v hrudi je důkazem života, buch, buch, stah a uvolnění, pohyby rukou a okysličený mozek, slova proudící z úst, úsměvy a žaly, radosti a světoboly, pohledy a oční kontakty.

Kolik tepů je v životě tak akorát?
Kolik nádechů a výdechů je pro mě vymezeno?

Kdo počítá všechny okamžiky, které mi vzaly dech?

Musím to zařídit tak, aby jich v mém životě bylo co nejvíc, pár nádechů si takhle našetřím, až zase přijde prázdná místnost v noci z úterý na středu, snad se mi budou hodit, až se mi nebude dostávat slov a slabik a hlásek a přídechů.

---

Kolik tepů, nádechů, výdechů a slov je v životě tak akorát?

Shady blue

i was wearing mascara two days ago

for the first time this month

and i was blushing

not because someone could think

man, she's beatiful with those long lashes

but because someone could think

man, she's fake so much that it crashes

in my eyes.

-

i can remember cute beatiful girls

who were not walking

but flying through the room

flip flip fliping with their silky hair

clap clap claping with their loud shoes

though i may have had

many more thoughts

they were much stronger

in their looks

they were not afraid of colors

-

people wait for the dessert

after the main course

and i was waiting until the end of the year

for the prom to wear a red lipstick

i felt like a woman

and i felt ashamed.

i heard the voice screeching

hide from all the colors

you are not enough of a woman for this

-

i always dreamt of becoming black and white

i look better with no color, ineed

i will let the color out of my life

-

i haven't tried enough of them

to know what fits me

i haven't worn yellow in years

i haven't dressed up in rainbow colors

-

maybe i have no obligation to look polished

all the time

maybe i have no obligation to give a single fuck

about what other people's voices

are saying about me

because i can not hear them

and i do not have to want to hear them

-

i may be shady blue

in a world of bright reds

which i don't know

i may be a woman without being a bright red

i haven't tried all the colors yet

-

i say i haven't tried them but

i have all the colors already, right?

what about the green and blue veins,

what about the blue eyes

what about the red blood

what about the brown hair

what about the white skin

this is my home

i should feel safe there

-

after all those nights

i cried because of everything

and because of everyone

i reckon i do

i really do

have a right to not know

i do not know every part of me

and i see that

life would be an empty box

wihout any surprise

if we knew exactly what's in there

before opening it

i don't know all the colors

world has to offer

and

i can explore all the colors

world has to offer

i can find the one that resonates with my soul

i may still be a human

and i may still be a woman

although my color might be shady blue

instead of bright red.

Úseky #14

(15. - 21. 5. 2017)

Úseky #13

(8. - 14. 5. 2017)

Co jsem se naučila

V dnešním příspěvku jsem se rozhodla uveřejnit seznam, který jsem sepsala krátce před svými osmnáctými narozeninami - seznam věcí, které jsem se za těch osmnáct let naučila.

Na yt je k nalezení spoustu videí podobného typu, tato videa mě na tuto myšlenku také přivedla. Přestože mám ráda jakékoliv sepisování seznamů, shrnutí a zhodnocení uplynulých let či dní, k tomuto nápadu jsem potřebovala jaksi dovést. 

Ač to tak nevypadá, mám z tohoto seznamu pocit, že se jedná o poměrně soukromou záležitost. A také vím, že člověk musí tvrdě dopadnout na beton, aby se něco naučil, aby si to zapamatoval, tato zkušenost je určitě zcela nepřenosná. Přesto ale věřím, že někomu, byť jen jedinému člověku ze sta, by se tohle mohlo hodit. 

Úseky #12

(1. - 8. 5. 2017)

La musique positive

Jaro už mělo dávno přijít s plnou parádou, mně osobně ale pořád ještě nepřipadá, že by tomu tak bylo. 

Proto mě napadlo dát dohromady alespoň menší výběr z písniček, které by se třeba někomu mohly do dalších deštivých a šedých dnů hodit jako životabudič. 

Najdete tu věci, při jejichž poslechu si můžete zatančit nebo česky i anglicky zazpívat, k nalezení jsou tu klasické věci jako The Beatles, Nohavica nebo Elvis Presley, ale také notoricky známé kusy jako Ain't nobody loves me better ... 

Příjemný poslech.

Úseky #11

(24. - 30. 4. 2017)

Úseky #10

(17. - 23. 4. 2017)

Možnosti

Věděla jsem, že to nebude snadný. Byla jsem si jistá tím, že přijdou špatné dny a že to bude zkouška. Přišly. A jsem pořád tady a žiju.

---

V poslední době se mi daří si držet ten vzácný a zlatem vyvažovaný životní optimismus. Po předešlém horším období se mi daří to všechno vidět tak nějak lépe, přestože jsem si myslela, že už to tak nikdy nebude.

Na prahu

Zítra v půl osmý ráno budu na světě nějakých 9 460 800 minut. Což je 6 570 dní. Což je 18 let.

Zkouším si vybavit vzpomínky od těch nejranějších až po současnost, vidět ten vývoj. 

Připadá mi to jako strašně oficiální a důležitá věc, jako nějaký zlomový bod, i když dobře vím, že něco takového čekat nemůžu. Nemůžu očekávat, že ze dne na den dospěju, že se mi změní od základu celý život jen proto, že od zítřka už můžu legálně pít a případně být trestně stíhaná. 

A taky dobře vím, že nechci, aby se mi tím od základů změnil celý život.

Úseky #9

(10. - 16. 4. 2017)

V hlavě

Občas si musím připomenout, že se to všechno děje jenom v mojí hlavě. Všechny vymyšlené scénáře a písně z filmů doprovázející každý můj krok na ulici, vzpomínky a myšlenky, nápady a duševní zlomeniny, všechno se to děje jenom v mojí hlavě. 

A ostatní to mají úplně stejně.

Ne stejně v tom smyslu, že by přemýšleli nad stejnými věcmi jako vy, že by se na ně dívali stejně jako vy, že by chtěli  nebo cítili věci totožné a totožně. 

Jde o to, že každý z nás má v hlavě svůj svět, svůj privátní vesmír, který je i barevný i černobílý, plný zvuků i ticha, všeho dobrého i špatného, něžného i zvráceného. 

---

Úseky #8

-

(3. - 9. 4. 2017)

-

<3

Racek

zdálky přichází bouřka

utíkám směrem k městu

skládám stopu za stopou

nad hlavou mi lítaj racci

hledají novou kořist

všichni se snažíme přežít

utíkám ke splavu

kde zvuk hromu

přehluší voda

neslyším to varovný

hromobití, hromomlácení

bouřky nade mnou

snažím se přežít

najít novou kořist

co by mi pomohla

možná jsem racek

co za bouřky

krouží stále dokola.

Úseky #7

-

(27. 3. - 1. 4. 2017)

-

Melodie

Úseky #6

-

(20. - 26.3.2017)

-

Anina Slanina

Úseky #5

-

(13. - 19.3.2017)

-

Úseky #4

-

(6.3. - 12.3.2017)

-

Annie

Za nějaký čas

Úseky #3

-

(27.2. - 5.3.2017)

-

Nanovo

Není to ještě tak dávno, co jsem celkem často používala věty začínající slovy „nikdy bych ...“.

 Nikdy bych si nenechala ostříhat vlasy, nikdy bych na sebe nevzala nic růžovýho, nikdy bych nechtěla bydlet na intru.

Je březen 2017 a já mám na příští týden termín u kadeřnice, novou (a zatím jedinou) růžovou košili a minulý týden jsem nastoupila na intr. Jsem to pořád já, jen jsem zase někdo trochu jiný.

Úseky #2

-

(20. - 26.2.2017)

-

první kousek jara u mě v pokoji

Světlo

Jen řádky psaný
do ticha hluku
jsou
v posledních dnech
mou zálibou,
dívám se na hvězdy
jak padají

jak vyhasnou.


Na stromech visí
spadaný hvězdy
jsou
nočního parku
ozdobou
v mojí paměti
spadaný hvězdy

nikdy nezhasnou.

Úseky #1

Bylo by fajn si každý týden shrnout, co jsem vyfotila, ohlídnout se, připomenout si.
To jsem si řekla.

A tady to teda je.

-
(13. - 19.2.2017)
-

Snad nikdy nezjistím

Neprocitnu,

sejdu nahoru,

vypiju si snídani a sním čaj

zavřu dveře a nevyrazím.

Nepůjdu mezi lidi,

budu s nima mlčet,

zavřu knížku a nebudu číst

z vlaku už nevystoupím.

Nevrátím se,

nebudu se procházet,

nepůjdu na procházku

nekoupím si oplatku.

Nepřijdu domů,

nebudu se převlékat,

nebudu jíst a nebudu pít,

nelehnu si a zhasnu lampičku

probudim se

a zjistím, že jsem to všechno,

všechno dělala jinak, než bych chtěla,

že jsem to všechno dělala naopak.

Tikot

Asi mám permanentně něco jako blok kreativity. Nějak tak se tomu dneska říká, alespoň myslím. Zkrátka byste strašně chtěli tvořit, ale nejde to tak, jak byste si to představovali. Alespoň mně to nejde tak, jak si to představuju.
Maluju a vymalovávám myšlenky různejma odstínama, ale jenom ve svý hlavě, novýma odstínama, úplně novýma barvama, který teprve dostanou přidělenou vlastní vlnovou délku, který dostanou jméno, nálepku, který se zařadí do spektra a stanou se pevnou součástí mýho života.

2016

2+0+1+6 = 9

1. Našla jsem novou lásku. Nebo spíš ona našla mě. Každopádně jsme se našli a o to tady jde.
2. Přečetla jsem celkem 29 knih. Zmínku si zaslouží Břicho Paříže, Hmatatelný čas, Směšné lásky a Obraz Doriana Graye. A samozřejmě Sonety.
3. Prožila jsem jedny z nejlepších prázdnin svého života, poprvé jsem byla na Moravě, poprvé jsem pila burčák, vyzkoušela jsem si manuální nastavení zrcadlovky, poznala jsem spoustu nových věcí a míst.
4. Utvrdila jsem se v tom, že všechno chce čas a že čas je vším. A že nemá smysl chtít něco uspěchat.
5. Podívala jsem se do Nizozemska, které mě utvrdilo v touze cestovat.
6. Poznala jsem nové lidi různých věkových kategorií.  
7. Zjistila jsem, že ne všude to funguje tak, jak jste zvyklí právě vy.
8. Byla jsem šťastná i smutná a je dobře, že tohle můžu říct. 
9. Zase jsem se trochu změnila.

Melodie

(Ne)pravidelný přísun hudby.

---